S tím jak narůstá světlo
ohledně Stvořitelovy metody měření času, luni-solárního kalendáře, narůstá taky
opozice vůči této pravdě. Jakmile je jedna námitka zodpovězena, objeví se
další.

Obzvlášť častou námitkou
lidí, kteří si neudělali dostatek času na důkladné studium této velmi důležité
záležitosti, je biblický příběh o maně. Někteří uvádějí mlčení Bible o tom,
jaký vztah měla mana k Novměsícům a 30. dni měsíce, jako „důkaz“, že Lunární
Sabat není biblicky podložen.

Námitka vypadá asi takto:

„Exodus
16 uvádí, že mana měla padat jen šest pracovních dnů, ale nikdy v sedmý den
Sabat. Nikde se nemluví o maně ve vztahu k Novměsíci nebo 30. dni měsíce. Proto
museli Izraelité zachovávat neustálé týdenní cykly, stejné, jako máme my
dnes.“

I když je pravda, že
Exodus 16 neposkytuje podrobnosti, jak to bylo s manou v den Nového
měsíce nebo v 30. den měsíce¹, Písmo není zcela mlčenlivé v této
věci. Mnozí si mysleli, že Izraelité jedli po dobu 40 let jedině manu. To však není pravda.

V Exodus 12,30-32 čteme:

Tedy
vstal Farao noci té, a všickni služebníci jeho i všickni Egyptští, a vzešel
křik veliký v Egyptě; nebo žádného nebylo domu, v němž by nebylo něčeho
mrtvého. A povolav Mojžíše a Arona v noci, řekl: „Vstaňte, vyjděte z prostředku
lidu mého, i vy i synové Izraelští, a odejdouce, služte Yahuwahovi, jakž jste
mluvili. Ovce také vaše i voly vaše
vezměte, jakž jste žádali, a jděte; a dejte mi také požehnání.“ (viz
Exodus 12,30-32)

Když Farao konečně
souhlasil s propuštěním Izraele, poslal je pryč se všemi jejich stády. I když
nemůžeme s jistotou určit přesný počet dobytka, který si Izraelité odvedli s
sebou, můžeme se bezpečně domnívat, že šlo o statisíce kusů, protože když
opouštěli Egypt, bylo mužů 600.000 plus ženy a děti. (Exodus 12,37). Exodus
nebyl malý přesun! Izraelité byli velice požehnáni Yahuwahem během jejich
pobytu v Egyptě.

Oběti vyjmenované v
prvních třech kapitolách Leviticus dosvědčují hojnost dobytka Izraelitů².
Například:

Mluv k
synům Izraelským a rci jim: Když by kdo z vás obětoval obět Yahuwahovi, z
hovad, totiž z volů aneb z drobného dobytka obětovati budete obět svou.
Jestliže zápalná obět jeho byla by z skotů, samce bez vady obětovati bude. U
dveří stánku úmluvy obětovati jej bude dobrovolně, před oblíčejem Yahuwaha.
(viz Leviticus 1,2-3.³)

Mimo to, že Izraelité
měli ze svých stád maso k pokrmu, měli také olej a obilnou mouku, ze kterých
mohli připravovat jídla. To je znatelné z instrukcí k zasvěcení knězů:

Toto
také učiníš jim ku posvěcení jich, aby úřad kněžský konali přede mnou: Vezmi
volka jednoho ještě mladého a skopce dva bez vady. Chleby též přesné a koláče
přesné s olejem smíšené, a oplatky přesné polité olejem; z běli pšeničné
naděláš toho. A vklada to do koše jednoho, obětovati to budeš v koši, spolu s
tím volkem a dvěma skopci.Potom Aronovi a synům jeho přistoupiti kážeš ke dveřím
stánku úmluvy, a umyješ je vodou. (Exodus 29,1-4)

Skutečnost, že byl Izrael
požehnán  olivovým olejem a moukou během
jejich pobytu na poušti, je viditelná v Yahuwahově příkazu ohledně lamp a
svatých chlebů ve svatostánku, které měly být neustále před Ním.

Mluvil
pak Yahuwah k Mojžíši, řka: Přikaž synům Izraelským, ať přinesou tobě oleje
olivového, čistého, vytlačeného, k svícení, aby lampy ustavičně rozsvěcovány
byly. . . . A vezma mouky bělné, upečeš z ní dvanácte koláčů; jeden každý koláč
bude ze dvou desetin efi. A rozkladeš je dvěma řady, šest v řadu jednom, na
stole čistém před Yahuwahem. . . . I budou Aronovi a synům jeho, kteřížto jísti
budou je na místě svatém; nebo nejsvětější věc jest jim z obětí ohnivých Yahuwahým
právem věčným. (viz Leviticus 24,1-9)

Nejenže měl Izrael hojnost
dobytka, oleje a mouky k přípravě pokrmů, ale bylo jim dovoleno i nakupovat a
obchodovat, jak bylo potřeba, s různými lidmi, se kterými přišli do kontaktu.
To vidíme jasně na Yahuwahově příkazu Mojžíšovi, když se Izraelité připravovali
přejít přes Seir v zemi Ezau.

Až mi
řekl Yahuwah takto: Dosti jste již obcházeli horu tuto, obraťtež se k straně
půlnoční. A lidu přikaž, řka: Půjdete přes pomezí bratří svých synů Ezau,
kteříž bydlí v Seir. Ačkoli budou se vás báti, hleďte však pilně, abyste jich
nedráždili; nebo nedám vám z země jejich ani šlepěje nožné, proto že v dědictví
Ezau dal jsem horu Seir. Pokrmů koupíte
od nich za peníze, a jísti budete, i vody také ku pití za peníze od nich
jednati budete. Nebo Yahuwah Elohim tvůj požehnal tobě při všeliké práci
rukou tvých, a zná, že jdeš přes poušť velikou tuto; již čtyřidceti let Yahuwah
Elohim tvůj byl s tebou, aniž jsi měl v čem nedostatku. (Viz Deuteronomium
2,2-7)

Mnozí se mylně domýšleli,
že stížnosti Izraelitů ohledně many (Numeri 11) znamenaly, že jim bylo dovoleno
jíst jedině manu.

„Lid
pak k nim přimíšený napadla žádost náramná; a obrátivše se, plakali i synové
Izraelští a řekli: Kdo nám to dá, abychom se masa najedli? Rozpomínáme se na
ryby, jichž jsme dosti v Egyptě darmo jídali, na okurky a melouny, též na por,
cibuli a česnek. A nyní duše naše vyprahlá, nic jiného nemá, kromě tu mannu
před očima svýma.“ (Numeri 11,4-6)

Stížnosti Izraelitů, že
„nic jiného nemá, kromě tu mannu“, byly zjevně zveličením a odrazem
jejich touhy po takovém mase a luxusu, který mnozí zažívali v Egyptě. Musíme si
pamatovat, že mnozí Egypťané se připojili k Izraeli během jejich vyjití z
Egyptské země.

Tedy
táhli synové Izraelští z Ramesses k Sochot, okolo šestkrát sto tisíc pěších,
mužů toliko kromě dětí. Ano také jiného
lidu mnoho vyšlo s nimi, ovec také a volů, dobytka velmi mnoho. (Exodus
12,37-38)

Je pravděpodobné, že to
byli většinou Egypťané, kteří se připojili k Izraeli, kdo si nejvíce stěžovali,
když tvrdohlavě naříkali nad svým dřívějším jídlem.

Mana nebyla zcela jasně
jediným pokrmem dostupným Izraelitům během jejich putování po poušti. To dále
dosvědčuje i fakt, že mana nebyla dána až do druhého měsíce Izraele na poušti.

Když
se pak hnuli z Elim, přišlo všecko množství synů Izraelských na poušť Sin,
kteráž jest mezi Elim a Sinai, v patnáctý den druhého měsíce po vyjití z země Egyptské. . . . (A již byl mluvil
Yahuwah k Mojžíšovi, řka: Slyšelť jsem reptání synů Izraelských. Mluviž jim a
pověz: K večerou jísti budete maso [křepelky], a ráno chlebem nasyceni budete,
abyste poznali, že já jsem Yahuwah Elohim váš.) (viz Exodus 16,1. 11-12)

Co jedli Izraelité během
jejich prvního měsíce na poušti? Jedli ze své hojnosti dobytka, stejně jako ze
zásob získaných, když plundrovali Egypťany.

Jaký smysl měla tedy
mana, když ne to, aby nakrmila Izrael? Primární účel many bylo naučit Izrael
mechanice Yahuwahova
nebeského kalendáře, který byl ustanoven při Stvoření.

„Opět
řekl Elohim: Buďte světla na obloze nebeské, aby oddělovala den od noci, a byla
na znamení a rozměření časů, dnů a let.“ (Genesis 1,14)

Mana pravděpodobně
nepadala v dny Novměsíce nebo v 30. den měsíce, protože to nebylo vůbec
zapotřebí. Izraelité byli požehnáni hojnoství zdrojů a měli dostatek jídla mimo
nebeskou manu. To vysvětluje, proč bylo vaření v těchto dnech zakázáno. Účelem
many bylo ujasnit, jak byly určovány dny Sabaty. Mana padala jen po šest
pracovních dnů, které předcházely každému sedmému
dni Sabatu. Yahuwah testoval Svůj lid, aby viděl, jestli budou poslouchat
Jeho Zákon.

I řekl
Yahuwah Mojžíšovi: Aj, já dám vám chleba s nebe jako déšť, a vycházeti bude lid
a sbírati, což by postačilo na každý den, abych
ho zkusil, bude-li choditi v zákoně mém, či nebude. V den pak šestý
přistrojí sobě to, co přinesou; a bude toho dvakrát více, než toho, což sbírati
mají na každý den. (viz Exodus 16,4-5)

Yahuwah vyučoval ve Své
velké milosti a nekonečné moudrosti Izrael, co za těch 400 let zapomněli: Jeho
kalendář! Dnes náš milující Otec opět obnovuje Svůj kalendář. Testuje ty, kteří
se hlásí k Němu, zdali budou chodit v Jeho Zákoně. Přidáš se dnes k Yahuwahovým
věrným? Slíbíš věrnost Yahuwahovi a budeš zachovávat svaté dny podle Jeho
stanoveného kalendáře?

Onť
jest zajisté Elohim náš, a my jsme lid pastvy jeho, a stádo rukou jeho. Dnes
uslyšíte-li hlas jeho, nezatvrzujte srdce svého, jako při popuzení, a v den
pokušení na poušti. (viz Žalm 95,7-8)

Rzhodnutí je tvé…

¹ Je dobré si uvědomit, že Písmo neposkytuje ani podrobnosti, jak
to bylo s manou ve vztahu k Svátkům. Např. není zmíněno, zdali mana padala v
Den smíření, který byl slavnostním dnem půstu a nepracování (Leviticus
23,27-32). To ale nedokazuje, že by Den smíření nebyl součástí Hebrejského
kalendáře!

²  Když zvážíme obrovské množství požadovaných obětí a pravidelnou
spotřebu dobytka Izraelity, je pravděpodobné, že se počet dobytka exponenciálně
zvyšoval (jak měli mladé) během jejich pobytu na poušti.

³ Viz
také Numeri, kapitoly 28 a 29, kde je podrobný seznam předepsaných obětování.