Podplukovník
John Patterson měl dost práce. Závod o dokončení železnice Uganda-Mombasa byl v
plném proudu. Johnovým úkolem bylo postavit most přes řeku Tsavo. John byl
milovníkem velkých lovů. Doufal, že si odnese nějaké trofeje z místa, kde byl
nyní pracovně umístěn. Když si onoho příjemného březnového dne roku 1898 prohlížel
svůj nový dům, neměl ani tušení o hrozivé přítomnosti něčeho zlého,
skrývajícího se v temnotě.

Pár
dnů po jeho příjezdu zmizeli dva z jeho nejlepších dělníků. Byli však jen
prvními z mnoha. O tři týdny později ho vzbudili se zprávou, že jeden z jeho
indických důstojníků, Ungan Singh, byl zavražděn. Někdo během noci zahlédl lva,
jak vstupuje do vchodu Singhova stanu. Uchopil Singha za krk, vytáhl ho ven a
sežral ho. John se rychle rozhodl pronásledovat a ulovit tuto šelmu, protože
jakmile lvu jednou zachutná lidská krev, nikdy se jí nenasytí. Ale vše, o co se
pokusil, selhalo. Více a více mužů bylo za řevu vytaženo ze svých stanů
uprostřed noci, aby se stali večeří pro lva.

K
hrůze všech se však brzy ukázalo, že lev nebyl jen jeden, ale dva, kteří
spolupracovali! Po devět měsíců byli tito lvi neustálou hrozbou pro všechny,
kteří pracovali na železnici. S postupem času se lvi ještě více osmělili.¹Indové se začali obávat, že to vůbec nebyla zvířata, ale démoni. Jejich
záhadná schopnost vyhnout se léčkám a pastem, tiše překonávat silné bariéry,
přehlížet živá zvířata a odmítat otrávené nástrahy, jen podporovala tuto
představu.²

Zpočátku nebyli lvi vždy úspěšní ve své snaze odnést
si svou oběť, ale s postupem času se nezastavili před ničím a nebáli se
jakéhokoliv nebezpečí, jen aby získali svou oblíbenou potravu. Jejich metody se
staly tak záhadné, jejich honba za lidmi tak dobře načasovaná a jistá svým
úspěchem, že si dělníci pevně mysleli, že to vůbec nebyla skutečná zvířata, ale
ďáblové v podobě lvů . . . Zdálo se, jako by měli výjimečnou a záhadnou
schopnost zjistit dopředu naše plány. Bez ohledu na to, jak dobrou a žádoucí
věc jsme pro ně přichystali, vyhnuli se tomuto místu a našli si svou oběť pro
danou noc v některém z jiných táborů. . . Nic je neznervóznilo, ani
nevystrašilo, a co se týče lidi, naprosto jimi opovrhovali, měli je jen za
pokrm. Jakmile si vybrali oběť, nedovolili, aby jim něco zabránilo v tom,
získat ji, ať už byl člověk chráněn tlustým plotem, byl uvnitř zavřeného stanu
nebo seděl okolo hořícího ohně. Výstřely, křik a hořící dřeva pro ně byly k
smíchu.³

Lvi
se stali tak odvážní, že už neodnášeli své oběti pryč, ale pojídali je na
doslech od dalších lidí. Tato vláda teroru nakonec vyvrcholila v prosinci, kdy
byla práce na železnici na tři týdny zastavena.

Jeden ze lvích lidožroutů v Tsavo.

Jeden
zkušený lovec, který byl najat, aby zabil tyto lvy, byl sám usmrcen zvířaty,
která ztratila veškerý strach z lidí. Nakonec se Johnu Pattersonovi podařilo
zabít prvního zabijáka lidí, i když málem přišel o vlastní život. „Byla to
vskutku velká trofej. Jeho délka od špičky čumáku až po konec ocasu dělala
devět stop a osm palců, byl vysoký 3 stopy a devět palců a osm mužů bylo
zapotřebí, aby ho odnesli do tábora.“⁴ O pár týdnů později byl
zabit i druhý lev. „Měřil devět stop a šest palců od čumáku ke konci
ocasu, výšku měl tři stopy a jedenáct a půl palce.“ Tím skončila noční
můra násilí, která stála život 35 lidí.⁶

Existuje
něco neodmyslitelně hrůzného o zlověstné přítomnosti něčeho silného,
inteligentního a zlého, co jen vykukuje na pokraji tvého vidění. Nemůžeš se na
to dobře podívat, ale víš, že to tam je: Letmý záblesk, pouhý dojem, smysl, že
jsi v nebezpečí. Taková byla zkušenost dělníků železnice, kteří se setkali s
těmito lidožrouty v Tsavo. Člověk si dokáže jen představit intenzitu emocí a
stresu, když ví, že takové zlo slídí někde poblíž, je inteligentní a trpělivě
čeká na příležitost opět zabíjet.

Přidejme
však kvůli ilustraci něco k těmto faktům. Dejme tomu, že podplukovník
Patterson, v zoufalé snaze najít tyto zvířecí lidožrouty a ochránit své lidi,
kontaktoval místního domorodce, který je znám pro své trénované lvy: lvi, kteří
byli vytrénováni tak, aby vyhledali a zabili jiné lvy. Dejme tomu, že Patterson
najal tohoto domorodce, aby přivedl své krotké, dobře trénované lvy do tábora.
Po počátečním překvapení a neklidu si pracovníci zvykli  na tyto mírné a přátelské lvy. Spřátelili se
se svými lvími ochránci: hladili je, nosili jim jídlo v době krmení a přijali
je jako důležitou součást táborového života. Tito mírní lvi nemají takový
úspěch ve vystopování divokých lvů lidožroutů, jak se očekávalo, ale zdá se, že
odstrašují divoké lvy.

Nicméně
po několika týdnech klidu lví lidožrouti opět zaútočili, a pak znovu a znovu,
vždy se záhadným vědomím toho, kde jsou nastraženy pasti. Nakonec došlo k
děsivému poznání: že to jsou právě jejich zvířecí přátelé, „dobře trénovaní,
mírní“ lvi, jenž jsou ve skutečnosti zodpovědní za strašlivá úmrtí
dělníků. Zatímco se lidé soustředili na vnější nebezpečí, přivedli si smrtelnou
hrozbu přímo do tábora.

V
kterém okamžiku byli muži železnice v největším nebezpečí? Když žili v
největším napětí, schoulení ve stanech, chvějící se za barikádami, vědouce, že
okolo tábora slídí zlí lidožraví lvi? Nebo když přivítali tyto lidožrouty v
táboře, přijali je jako bezpečné, hladili je a krmili, zatímco neměli ani potuchy
o tom, že právě oni jsou těmi lidožrouty, před kterými se cítili ochráněni? To
není pouhá spekulace. Něco takového se již stalo v tak velkém měřítku, že to
žádný člověk dostatečně neprohlédl ani nestudoval tak do hloubky, aby to
rozpoznal.

Babylonští
lvi otevřeně slídící v táboře křesťanství, byli lvi nedělní bohoslužby. Sobotní
sabatisté, přesvědčeni vlastním svědomím o potřebě uctívat sedmý den týdne,
dávali pozor na to, co je venku, kde existuje nebezpečí, že nějaký člověk,
papež nebo kdokoliv jiný, má moc změnit věčný zákon jediného pravého Eloaha. Je
správné, aby nebezpečí takovéto lži bylo odhaleno. Existuje však daleko větší
nebezpečí. Je příšernější, efektivnější, protože není rozpoznáno jako
nebezpečí. Je skryto jasnému pohledu. „Mírní lvi“, kteří byli přijati
jako bezpeční – to je ona sobota (Saturday), která byla pravým srdcem
Babylonských mystérií.

Tak
jako se dělníci na železnici Uganda-Mombasa ve výše zmíněném příběhu zaměřili
na lvy mimo tábor a neuvědomovali si nebezpečí „krotkých“ lvů ve svém
středu, byl i bůh soboty (Saturday) skrytý. Když byl Nimrod/Saturn zavražděn
kvůli modlářství, hluboce to šokovalo všechny, kteří ho uctívali pro jeho
podivuhodnou sílu. To, že takový kolos, jakým Nimrod byl, mohl být zabit a
ještě k tomu tak krutým způsobem, způsobilo, že se modlářství ukrylo.⁷

Šem otřásl myslí lidí, když z tohoto velkého odpadlíka
učinil tak odstrašující příklad. Nechal mu odříznout údy a jejich části poslal
do všech hlavních měst, kde byl ustanoven Nimrodův systém. Za těchto okolností
bylo zřejmé, že pokud mělo modlářství pokračovat – pokud vůbec mělo udělat
nějaký krok vpřed, pak bylo nezbytné fungovat v tajnosti. Hrůza popravy,
způsobené člověku tak mocnému jako byl Nimrod, si vyžadovala, aby přinejmenším
po nějaký čas vládla největší opatrnost. Za těchto okolností tedy začal . . .
systém „Tajemství“, který, majíc Babylon za své centrum, se rozšířil
do celého světa. V těchto Tajemstvích (Mystériích), pod pečetí utajení a
schválení přísahou, a prostřednictvím všech hojných zdrojů magie, byli lidé
postupně vedeni ke všemu modlářství, které bylo veřejně potlačeno, zatímco nové
prvky byly k modlářství přidány, čímž se modlářství stalo ještě bezbožnějším
než dříve.⁸

Několik
spravedlivých nebylo schopno zcela zastavit proud odpadlictví a vzpoury.
Exekuce Nimroda jen poslala pohanství do ilegality, dokud se nenaskytla první
příležitost, aby mohlo propuknout jako mocný proud, prorůstající do větší moci
a vlivu, infikující každou kulturu, přes kterou se přehnalo.

Ranné
křesťanství ztratilo svou zvláštní prvotní zbožnost, když bylo přijato
pohanství, které infikovalo křesťanství. Tato nová sloučenina babylonského
křesťanství se Saturnem ukrytém v hlubinách jeho centra, začala získávat ve
čtvrtém století převahu nad tradičnějšími formami pohanství, právě když bylo
hlavní město Římské říše přesunuto z Říma do Konstantinopolu.

Vskutku velice brzy ukázali biskupové Říma pyšného a
ambiciózního ducha; ale po první tři staletí byl jejich nárok na nadřazenost
založen jednoduše na důstojnosti jejich sídla, které bylo v císařském městě,
hlavním městě Římského světa. Když se však sídlo císařství přesunulo na východ
a hrozilo, že Konstantinopol zastíní Řím, musel být nalezen nějaký nový důvod
pro udržení důstojnosti biskupa Říma. Tento nový důvod byl nalezen, když se
okolo roku 378 stal papež dědicem klíčů, které byly symbolem dvou velmi známých
pohanských božstev v Římě. Janus nosil klíč⁹ a Cybele nosila klíč¹⁰;
a toto jsou ony dva klíče, které jsou ozdobou na jeho oděvu coby odznak jeho
duchovní autority.¹¹

Byl
to briliantní nápad. Představit se pohanům jako představitel Januse a Cybele a
stát se právoplatným dědicem jejich „klíčů“ znamenalo pro papeže
zajistit si mezi nimi vlastní postavení moci. Pak už jen bylo zapotřebí
přesvědčit křesťany, že papež byl právoplatným nástupcem apoštola Petra a
pravým vlastníkem jeho „klíčů“.

Erb města Vatikán zobrazuje klíče Januse a Cybele, které si přivlastňuje papež. Tento emblém se rovněž objevuje na bílém a zlatém podkladu vatikánské vlajky.

Ačkoli tehdejší významnost Říma jako města upadala,
vlastní důstojnost biskupa Říma se stala pevnější než kdykoliv dříve. Je
evidentní, že se opíral o tuto taktiku. Uplynul nějaký čas a pak, když tajné
působení Tajemství nepravosti připravilo cestu, prohlásil papež poprvé veřejně
svou výtečnost založenou na klíčích daných Petrovi. Okolo roku 378 byl povýšen
do postavení, které mu zajistilo v očích pohanů moc spojenou s uvedenými klíči.
V roce 431, ne dříve, se veřejně prohlásil za vlastníka Petrových klíčů.¹²

Papež
využil důvěřivosti křesťanů a zajistil si pro sebe výsostné postavení moci jako
hlava křesťanské církve i pohanského náboženství.

Není složité pochopit, jak se pohané o to ochotněji shromáždili
okolo papeže, když slyšeli, že nalezl svou moc ve vlastnictví Petrových klíčů.
Klíče, které papež nosil, byly klíče „Petra“, dobře známé pohanům
zasvěceným do kaldejských mystérií . . . . Tam existoval „Petr“ v
Římě, který zastával nejvyšší místo v pohanském kněžstvu. Kněz, který
vysvětloval Mystéria zasvěcencům, byl někdy nazýván řeckým výrazem Hierphant,
ale v prosté kaldejštině, v pravém jazyku Mystérií, byl jeho titul vyslovován
„Petr“, což znamená „vykladač“.^{13, 14}

Velekněz
pohanských mystérií, Velký vykladač, který vyučoval skrytá tajemství nejvyšším
řádům zasvěcenců, byl přirozeně dekorován klíči Januse a Cybele, protože on byl
ten, skrze kterého byla tato mystéria odhalována.

Takto můžeme vidět, jak se klíče Januse a Cybele staly
známé jako klíče Petra, „Vykladače“ Mystérií. Máme nejpevnější
důkazy, že v zemích vzdálených od sebe a daleko od Říma byly tyto klíče dobře
známy zasvěceným pohanům nejen jako „klíče Petrovy“, ale jako klíče
Petra identifikovaného s Římem. . . . Existence takového titulu byla příliš cenná,
než aby zůstala přehlédnuta papežstvím. Podle běžné politiky papežství bylo
jisté, že si nenechá utéct takovou příležitost k vlastnímu rozmachu. A tato
příležitost tady byla. Když se papež dostal do intimního spojení s pohanským
kněžstvím, když se konečně dostali . . . pod jeho kontrolu, nebylo nic
přirozenějšího, než se snažit nejen usmířit pohanství s křesťanstvím, ale
vzbudit i zdání, že pohanský „Peter-Roma“ s jeho klíči, znamenal
„Petr z Říma“, a že tento „Petr z Říma“ byl právě ten
apoštol, kterému . . . [Pán Yahushua Pomazaný] dal „klíče od nebeského
království“. Díky slovíčkaření vypadaly pak osoby i věci zcela odlišně a
pohanství a křesťanství se smíchalo, aby vysoko mířící ambice zvrhlého kněze
mohly být uspokojeny. Pro slepé křesťany v odpadlictví se stal papež zástupcem
apoštola Petra, zatímco pro zasvěcené pohany byl zástupcem Petra, vykladače
jejich dobře známých Mystérií.¹⁵

Titul,
který nese papež, je velmi popisný. Slovo „catholic“ znamená
„univerzální“. Jako hlava katolické církve je papež i hlavou Římsko
katolické církve. Tajemstvím pečlivě uchovaným uvnitř vzájemně propojených
obřadů, symbolů a rituálů, je identita skrytého boha. Uchvácením moci pomocí
dědictví klíčů Januse a Cybele se papež stal jedinou legitimní hlavou
babylonských mystérií. Bible uvádí pravé jméno tohoto spojeného systému
náboženství jako „Tajemství Babylon“.¹⁶

Nyní potřebujeme jen zjistit, jaké to bylo jméno, pod
kterým byl Nimrod znám jako bůh kaldejských mystérií. Toto jméno . . . bylo Saturn. Saturn a Mystery (tajemství) jsou
obojí kaldejská, souvztažná slova. Tak
jako Mystery (tajemství) znamená Skrytý systém, tak Saturn znamená Skrytý bůh.¹⁷  Těm, kteří byli zasvěceni, byl tento bůh
odhalen, pro všechny ostatní zůstal skrytý. Jméno Saturn se v kaldejštině
vyslovuje Satur, ale jak každý kaldejský učenec ví, skládá se jen ze čtyř
písmen, tedy Stur.

Toto
jméno obsahuje přesně apokalyptické číslo 666:

S
= 60

T
= 400

U
= 6

R
= 200

666

Je-li
papež, jak jsme viděli, legitímním zástupcem Saturna, číslo papeže jako hlavy
Tajemství nepravosti je právě 666. Dále se však ukazuje,  . . . že původní jméno Říma samotného bylo
Saturnia, „město Saturna“. To potvrzuje Ovid¹⁸, Pliny¹⁹
i Aurelius Victor²⁰. Takto je tedy papež . . . jediný legitímní
zástupce originálního Saturna v současnosti, a vládne právě z města na sedmi
pahorcích, kde římský Saturn původně vládl, a ze své rezidence, ve které byla
celá Itálie „ještě dlouho nazývána jeho jménem“ běžně známým jako
„Saturnova země“.²¹

Erb papeže Benedikta XVI

Hluboko
ukryté tajemství Babylonských mystérií je, že veškeré bohoslužby podle
falešného kalendáře jsou ve skutečnosti 
nasměrovány ke skrytému bohu Saturnovi, tedy archrebelovi Nimrodovi. Zatímco
se vnější paráda ceremoniálů a obřadů koná zejména v neděli, skrytým bohem toho
všeho zůstává Saturn. Erb papeže Benedikta XVI to jasně symbolizuje. Každý
papež od 12. století měl svůj vlastní erb. Každý z nich obdobně zakomponoval do
svého erbu „klíče Petrovy“.

Webové
stránky Vatikánu vysvětlují symboly vyobrazené na jeho osobním erbu jako „Hlava
Maura v přirozené barvě . . . To je dávný emblém  diocéze Freisingu (Bavorsko). . . . Hlava Maura
není neobvyklá v evropské heraldice. . . . Je běžná v bavorské tradici.“²²
Mušle . . . byla po staletí používána k rozlišení poutníků. Benedikt chtěl
udržet tuto symboliku naživu . . . .“ To zvíře je popsáno takto:
„Hnědý medvěd v přirozené barvě je vyobrazen . . . prostá interpretace:
Medvěd zkrocený Boží milostí je samotný biskup Freisingu; sedlo označuje
břemeno jeho biskupství.“²³

Toto
může být vhodně jednoduché a politicky korektní vysvětlení pro masy, ale
nepopisuje hlubší, skrytý význam. Papežův erb byl vytvořen výslovně pro něj
arcibiskupem Andrea Cordero Lanza di Montezemolo (později kardinál). Každý, kdo
je dobře seznámen se znaky erbů, dobře chápe i tradiční význam znaků na osobním
erbu papeže. Medvěd symbolizuje „sílu, prohnanost, zuřivost při obraně
svých vlastních.“²⁴

Sv. Jakub, zabiják Maurů. tato slavná socha je vystavena v katedrále Santiaga de Compostela. Zatímco jeden muslim je ušlapán k smrti pod kopyty koně, dva další umírají po jeho stranách. Přímo vpředu je Maurova hlava oddělená od svého těla, slepě zírající na svého vraha.

Hlava
mouřenína „se datuje zpátky do doby středověku, kdy bylo považováno za
poctu utnout Maurovi hlavu.“²⁵ Taková symbolika není jen
rasovou urážkou, ale také potupou pro každého muslima, kterými Maurové bez
výjimky byli, vyznavači islámské víry. Křížové výpravy nemilosrdně vraždily
muslimy, židy i apoštolské křesťany. Právě během těchto křižáckých výprav bylo
považováno za čest utnout Maurovi hlavu kvůli jeho náboženství.

Tento
význam je podpořen i tou mušlí hřebenatky. I když může být pravdou, že tato
mušle „byla používána po staletí k rozlišení poutníků“, konkrétně
symbolizuje Sv. Jakuba, svatého patrona Španělska. Jeho ostatky se nachází v
Santiago de Compostela, jediném ze tří katolických „svatých měst“.²⁶
Protože se Santiago de Compostela nachází blízko Španělského pobřeží, stala se
mušle hřebenatky symbolem tohoto svatého, jehož ostatky spočívají zde. Svatý
Jakub je běžněji znám jako Santiago Mantamoros: Svatý Jakub – zabiják Maurů!
Podle tradice se „Svatý apoštol Jakub zjevil jako zuřivý meč ovládající
válečník na koni, aby pomohl křesťanským armádám v bojích proti Maurům během
Reconquista. Bitvy, kterých se Svatý Jakub – zabiják Maurů zúčastnil, skončily
vždy díky jeho svatosti křesťanským vítězstvím nad muslimskými nepřáteli.“²⁷

Tyto
děsivé symboly byly pečlivě zvoleny. Byly použity v odlišném uspořádání
kardinálem Ratzingerem, než se stal papežem Benediktem. V roce 1981 byl
Ratzinger ustanoven prefektem Kongregace nauky víry, dříve známé jako Svatý
úřad inkvizice. Takto se stal nástupcem Velkého inkvizitora. Už předtím, než se
stal papežem, byl Benedikt prominentním a znalým teologem. Jeho rozhodnutí
použít ve svém erbu medvěda, mušli a Maurovu hlavu bylo promyšlenou volbou, jak
Vatikán souhlasí: „Kardinál Joseph Ratzinger, zvolený papež a nesoucí
jméno Benedikt XVI, si zvolil erb bohatý na symboliku a význam, který poukazuje
na historii jeho osobnosti a pontifikátu.“²⁸

V
září 2006 naštval Benedikt muslimy po celém světě, když citoval z nějakého
nejasného středověkého textu toto: „Ukaž mi, co nového přinesl Mohamed, a
nalezneš věci jen zlé a nelidské, takové jako jeho příkaz šířit mečem víru,
kterou kázal.“ Muslimové byli pobouřeni a požadovali omluvu.

Salih
Kapusuz, zástupce hlavy turecké vládnoucí AKP strany, prohlásil, že Benediktovy
poznámky byly buď výsledkem ubohé neznalosti nebo úmyslným překroucením. ‘On má
temnou mentalitu, která pochází z temnoty středověku‘, řekl. ‘Zapadne do
historie ve stejné kategorii vůdců jako byl Hitler a Mussolini.‘ „²⁹
Papež se nikdy neomluvil, místo toho jen vyjádřil zármutek nad tím, že se
někteří lidé naštvali.

Skutečnost,
že si papež vědomě zvolil zahrnout takovéto pobuřující symboly do svého erbu
„bohatého na symboliku a význam, který poukazuje na historii jeho
osobnosti a pontifikátu“, vede k otázce: Co přesně plánuje Benedikt pro
svůj pontifikát?

Kromě
ohavných, barbarských konotací, které doprovázejí použití Maurovy hlavy na
osobním erbu, existuje ještě hlubší úroveň symbolizmu, který je třeba chápat.
Hlava s vybarvením a prvky člověka černošské rasy něco odhaluje, když to
porovnáme s tím, jak byl Nimrod reprezentován.

Už jsem se zmínil o skutečnosti, že Nimrod, co by syn
Kuše, byl černoch. V Egyptě existovala tradice, zaznamenaná Plutarchem, že
„Osiris byl černý“, což v zemi, kde byla pleť běžně tmavá, muselo
znamenat něco více než jen běžnou tmavou pleť. Plutarch také uvádí, že Horus,
syn Osirise, „byl světlé pleti“, a tímto způsobem je většinou
reprezentován Osiris. Máme však jednoznačný důkaz, že Osiris, syn a manžel
velké bohyně-královny Egypta, byl také představován jako skutečný černoch. Ve
Wilkinsonu se nachází jeho podobizna s nepochybnými znaky pravého Kušity nebo
černocha.³⁰

Ilustrace
z The Manners and Customs of the Ancient
Egyptians³¹  přímo spojuje
Osirise s Nimrodem. Jméno „Nimrod“ pochází z Nimr (leopard) a rada
nebo rad (podřídit si). Toto jméno
tedy znamená „porobitel leoparda“. Leopardí kůže byla úzce
identifikována s Nimrodem a veleknězi Osirise nosili leopardí kůži, když byli
povoláni konat obřady u důležitých příležitostí. „Tento oděv ho [Osirise]
přímo spojuje s Nimrodem. Tento Osiris s černošskými rysy je oděn od hlavy k
patám do flekatého oděvu, vrchní část je z leopardí kůže a spodní část je taky
flekatá, aby s ní korespondovala.“³²  

 Jiný obraz představuje Osirise³³ s
tmavější pletí než mají již snědí Egypťané a také ho portrétuje jako obra.
Povšimni si kněze, který stojí před Osirisem. Není to dítě, má vousy. Kněz má
na sobě leopardí kůži, dokazujíc tak, že je kněz Osirise. Umělec netvořil
„umělecký obraz“, kde by zobrazil postavy v nepoměru. Obraz odpovídá
různým výčtům, které tvrdí, že Nimrod byl gigantické postavy. I zde je Nimrod
prezentován jako černý. „V Indii je dítě Krišna (důrazně černý bůh), na
rukou bohyně Devaki, představován s vlnitými vlasy a rysy černocha nebo africké
rasy.“³⁴  Více současných
zpodobnění ukazuje Krišnu s odlišnou pletí než má jeho matka.

Tato rytina z The Hindu Pantheon poukazuje Hinduistického Nimroda, Krišnu s africkými vlasy a rysy (Edward Moor, London: T. Bensley, 1810).	I moderní umění stále portrétuje Krišnu s tmavou pletí.

Množtví
důkazů indikuje, že Nimrod měl vskutku fyzické rysy černošské rasy.
Nimrod/Saturn byl bohem dne Saturna (Saturday), Nimrod byl představován s africkými
rysy, Maurova hlava je proto příhodným symbolem skrytého boha Saturna a jeho
dne bohoslužby, Saturday (česky sobota, den Saturna). „Saturn, skrytý bůh
– bůh Mystérií, kterého papež reprezentuje, jehož tajemství jsou odhalena jen
těm zasvěceným“35, je symbolizován na erbu papeže Benedikta jako Maurova
hlava. Význačně zobrazený symbol chápán jen zasvěcenci poukazuje na papežovo
postavení jako Velkého vykladače Mystérií.

V
proroctví symbolizuje medvěd Médo-Persii.³⁶ Vyvýšení neděle jako
svátku pochází z perským mystérijních náboženství, konkrétně z Mitraismu.
Medvěd tedy vhodně symbolizuje vyvýšení neděle. „Funkčním záměrem erbů je
identifikace.“³⁷ Tyto dva symboly zobrazené na erbu papeže
Benedikta jsou tedy skrytými symboly pro obojí – neděli i sobotu (Sunday i
Saturday) a jejich účelem je identifikovat jeho vlastníka pro zasvěcené jako
hlavní autoritu nad oběma dny uctívání. Pro nezasvěcené je to však praktikováno
zásadou, že člověk se může zúčastnit nedělní mše v sobotu po 16. hodině a
počítat to jako víkendovou mši.³⁸

Ještě
je však zapotřebí odhalit jedno konečné tajemství: identitu nejzazšího skrytého
boha. Koho Nimrod představoval? Apoštol Pavel zodpověděl tuto otázku: „Ale
toto pravím, že, což obětují pohané, ďáblům obětují, a ne Yahuwahovi. Nechtělť
bych pak, abyste vy byli účastníci ďáblů.“³⁹ Moc, která
inspirovala Nimroda a všechny jeho ctitele, není žádná jiná než moc Satana, odpůrce.

Při hlubším průzkumu je tedy zjištěno, že zatímco
Saturn bylo jméno viditelné hlavy, Teitan bylo jméno neviditelné hlavy této šelmy [ze Zjevení 13]. Teitan je jen
kaldejská forma slova Sheitan, tedy jména, kterým byl od nepaměti nazýván Satan
uctívači ďábla v Kurdistánu, a z Arménie či Kurdistánu⁴⁰ přišlo toto
uctívání ďábla v kaldejských mystériích na západ do Malé Ásie a odtud do
Etrurie a Říma. Je nepopíratelné, . . . že Teitan byl v pohanských naukách
identický s drakem nebo Satanem.⁴¹

Pro
dnešní čtenáře může být složité vidět spojení mezi „Satanem“ a
„Teitanem“. Nicméně souvislost v etymologii existuje. Starodávná
kaldejština často transformovala Sh na T. Všimni si následujících příkladů:

Hebrejsky               
Kaldejsky

Shekel (vážit)              Tekel

Shabar (zlomit)          Tabar

Seraphim                   Teraphim

Asar (být bohatý)      Atar

Odstraň
všechny podvody, symboly, pohanské rituály a křesťanské názvy a co zůstane jako
jádro, je identita skrytého boha za každým dávným i dnešním falešným
náboženstvím: Satan. Toto není nařčení Římských katolíků. Spíše se jedná o
poznání, že „tajemství nepravosti“⁴², o kterém mluvil
apoštol Pavel v prvním století, proniklo do celého světa, včetně Židů i
protestantů. Uplynulá staletí pohřbila pravdu o babylonských mystériích tak
hluboko, že jen současní zasvěcenci znají tuto pravdu: všichni, kdo konají
bohoslužby v Saturnův den (sobota, Saturday), nevědomky uctívají
Saturna/Sheitana/Satana. Většina učenců nicméně souhlasí s tím, že toto jméno
ve skutečnosti znamenalo „Brána bohů“.

Den,
ve který člověk koná bohoslužbu, směřuje k Božstvu/božstvu daného dne.
Bohoslužba podle falešného kalendáře se tak stává branou pro falešné bohy
(démony). To byl princip uznaný samým Kristem, když řekl: „Vždyť Syn
člověka je Pánem nad Sabatem.“⁴³ Pánem neděle je Solis Invicti
(nepřemožitelné Slunce). Pánem soboty (Saturday) je Saturn/Sheitan/Satan. Pánem
dne Sabatu je Stvořitel. Aby člověk nasměroval svou bohoslužbu ke správnému
božstvu, musí bohoslužbu konat v den daného Božstva/božstva, vypočítaného podle
Jeho/jeho kalendáře. Odložit stranou práci a zachovávat svatý den odpočinku je
akt projevu oddanosti božstvu, kterému náleží daný den.

Nepodlehni
pokušení domněnky, že bohoslužba v neděli je menší zlo než sobotní uctívání.
Bohoslužba v sobotu (Saturday) směřuje bohoslužbu člověka ke skrytému bohu Saturnovi/Sheitanovi/Satanovi.
Oba dny jsou však neodlučně svázané. Bohoslužba v neděli, v „první“
den týdne, zachraňuje lež o tom, že sobota, „sedmý“ den týdne, musí
být pravým Sabatem. Všichni, kdo konají své bohoslužby podle
pohanského/papežského kalendáře, vytvořeného, spáchaného a udržovaného právě
těmi babylonskými mystérii, které vzaly na sebe převlek křesťanství ve 4.
století našeho letopočtu, se zapojují do uctívání Nimroda. Tím vzdávají úctu
moci, která ho inspirovala: Satanovi.

Neděli
světící protestanté a sobotu zachovávající sabatisté nejsou ospravedlněni cítit
se morálně nadřazeni nad římské katolíky. Sir George Sinclair of Ulbster
prohlásil: „Romanismus je upravený systém křesťanského pohanství a od
svého pravzoru se liší tím, že je zrádnější, krutější, nebezpečnější a
nesnášenlivější.“⁴⁴ Toto rázné nařčení se týká vskutku celého
křesťanství, celého světa, který je sjednocen v používání falešného kalendáře
babylonských/římských mystérií.

Bitva
o uctívání, která začala tehdy, když Lucifer zatoužil zmocnit se věrnosti,
která byla vzdávána jedinému pravému Eloahovi, bude zuřit s rostoucí intenzitou
až do samého konce času. Je to předmět konečného boje ve velkém sporu mezi
Stvořitelem a Luciferem. Sama skutečnost, že babylonská tajemství jsou nyní
odhalena, že skrytý bůh Saturn je nyní odhalen včetně dábelského uctívání,
zjevuje, že doba Kristova návratu je dle knihy Zjevení těsně před námi.

V apokalyptických vizích je to těsně před jejím
odsouzením, kdy Jan poprvé vidí odpadlou církev a „na čele jejím napsané
jméno: Tajemství, Babylon veliký“. (Zjevení 17,5). Co znamená ten zápis
toho jména „na čele jejím“? Nesignalizuje to přirozeně, že těsně
předtím, než skončí na soudu, bude její skutečný charakter tak důkladně
rozvinutý, že každý, kdo má oči k vidění, kdo má alespoň trochu duchovního
rozeznávání, bude nucen . . . rozpoznat obdivuhodnou přiléhavost tohoto titulu,
kterým ji Duch . . . [Yahuwahův] pojmenoval? Její odsouzení se nyní evidentně
rychle blíží a když přichází, Prozřetelnost . . . [Yahuwahova] ve spojení se
Slovem . . . [Yahuwaha] a skrze světlo přicházející ze všech koutů, odhaluje
stále více, že Řím je v pravé podstatě Babylonem apokalypsy. Základní charakter
jeho systému, hlavní objekty jeho uctívání, jeho slavnosti, jeho nauka a
disciplína, jeho ceremoniály a obřady, jeho kněžstvo se svými řády, všechno to
vzešlo z dávného Babylona.⁴⁵

Celý
konflikt je daleko větší než jen „katolíci proti protestantům“ nebo
„světitelé neděle proti světitelům soboty“. Nebe nyní odhaluje myslím
dlouho zatemněným tradicemi a domněnkami bludy pohanského tajemného uctívání v
kontrastu s pravdami o uctívání Stvořitele. K uctívání pohanského boha
jednoduše stačí určit den bohoslužby podle pohanského kalendáře. Chce-li člověk
projevit věrnost Stvořiteli, musí použít Jeho luni-solární kalendář k určení
Jeho svatého dne Sabatu. O to tady kráčí. Každý člověk na zemi stojí před
rozhodnutím: Komu budeš sloužit ty?

¹ Prezident
USA a známý zálesák Theodore Roosevelt poznamenal k tomuto příběhu:
„Myslím, že incident s lidožravými lvy v Ugandě . . . je nejpozoruhodnější
popis, kterém máme nějaký záznam.“ (Personal letter to F. C. Selous in
Forward,The Man-Eaters of Tsavo, by John H. Patterson.)

² Písmo
samotné hovoří zvířatech posedlých démonu. Viz Matouš 8,31-32.

³ Patterson, The
Man-Eaters of Tsavo, „The First Appearance of the Man-Eaters,“
Chapter 2.

⁴ Patterson, op.
cit., „The Death of the First Man-Eater,“ Chapter 8.

⁵ Patterson, op.
cit., The Death of the Second Man-Eater,“ Chapter 9.

⁶ Film z roku
1996 o tomto příběhu, The Ghost and the Darkness, tvrdí, že 135 lidí
přišlo o život. Toto číslo je založeno na výroky Pattersona z roku 1825.
Pattersonova kniha, publikovaná v roce 1907, uvádí, že 28 indických coolies
zemřelo „navíc k počtu nešťastných afričanů, o kterém není žádný oficiální
záznam“. Výsledky nedávného forenzního studia publikovaného v Proceedings
of the National Academy of Sciences uvádí, že 35 lidí bylo sežráno a 75
lidí bylo zabito, ale ne sežráno. Viz také The Lion’s of Tsavo: Exploring
the Legacy of Africa’s Notorious Man-Eaters, (New York: McGraw-Hill, 2004),
by Dr. Bruce Patterson.

⁷ Homér
popisuje Nimroda „jako velkého lovce a enormní postavu . . . Básník ho
představuje jako Peloriána, což znamená něco obrovského a vhodného pro
jakoukoliv vyčnívající osobnost . . .“ (William Holwell, A
Mythological, Etymological, and Historical Dictionary, (London: C. Dilly,
1793) p. 308. 

⁸ Alexander
Hislop, The Two Babylons, (New Jersey: Loizeaux Brothers, Inc.,
1959) pp. 66 and 67.

⁹ Ovid, Fasti,
lib. I. II. 95, 99, Vol. III, p. 18.

¹⁰ „Cybele,“ Tooke’s
Pantheon of the Heathen Gods and Illustrious Heroes, tr. Andrew Tooke,
(London, 1806), originally Pantheum Mythicum Seu Fabulosa Deorum
Historia by Jesuit scholar François Pomey, p. 153.

¹¹ Hislop, op.
cit., p. 207.

¹² „Pro
důkaz, že toto tvrzení bylo poprvé učiněno v roce 431, viz Elliot’s Horæ,
Vol. III, p. 139. V roce 429 na to poukázal, ale bylo to v roce 431, kdy
bylo toto tvrzení široce a zřetelně učiněno.“ (Hislop, ibid.,
both quote and footnote, emphasis original.)

¹³ Viz John
Parkhurst, An Hebrew and English Lexicon, Without Points, (London,
1799), p. 602.

¹⁴ Hislop, op.
cit., p. 208.

¹⁵ Hislop, ibid.,
pp. 208-210, emphasis original; viz také Jacob Bryant, A New System or
an Analysis of Ancient Mythology, (London: J. Walker, 1807) Vol. I, pp.
308-311, 356, 359-362.

¹⁶ Zjevení 17,5

¹⁷ „V
litanii Mše jsou uctívači vyčováno takto se modlit: ´Bože SKRYTÝ a můj
Spasiteli, měj nad námi slitování.´ –(M’Gavin’sProtestant, Vol. II., p.
79, 1837.) Odkud může toto vzývání ´Skrytého boha´přijít, než od dávného
uctívání Saturna, toho ´Skrytého boha´? Když papežství prohlásilo za svatého
Babylonského boha jménem Sv. Dionysius a Sv. Bacchus, ´mučedník´, tak i pod
jménem ´Satur´ je zahrnut do kalendáře: protože 29. března je festival ´Sv.
Satura´, mučedníka. – (Chambers’sBook of Days, p. 435)“
Hislop, op. cit., p. 269, footnote.

¹⁸ Fasti,
lib. VI. II. 31-34, Vol. III, p. 342.

¹⁹ Historia
Naturalis, lib. III. 5, p. 55.

²⁰ Origo
Gentis Romanæ, cap. iii.

²¹ Hislop, op.
cit., pp. 269-270, italics original, bold supplied.

²² viz  www.vatican.va/holy_father/benedict_svi/elezione/stemma-benedict-svi_en.html. 
I když to může být „běžné v 
bavorské tradici,“ nikdo neví, jak tato tradice začala.

²³ Ibid.

²⁴ viz  www.heraldry.ws/info/article05.html; also,
www.fleurdelis.com/meanings.htm

²⁵ Ibid.

²⁶ Další dvě
jsou Řím a Jeruzalém.

²⁷ viz  www.crusades-encylopedia.com, St. James the
Moor Slayer, emphasis supplied.

²⁸ viz  www.vatican.va/holy_father/benedict_svi/elezione/stemma-benedict-svi_en.html,
emphasis supplied.

²⁹ www.telegraph.co.uk/news/worldnews/1529021/Muslims-condemn-Pope-for-insulting-Prophet.html

³⁰ Hislop, op.
cit., p. 43, emphasis supplied.

³¹ Sir John
Gardner Wilkinson, op. cit., Vol. VI, Plate 33.

³² viz  Hislop, op. cit., pp. 44 and 45;
Wilkinson, op. cit., Vol. IV, pp. 341 and 353.

³³ Osiris byl
typicky potrétován v bílém rubáši mumie, protože byl bohem posmrtného života.

³⁴ Hislop, op.
cit., footnote, p. 238, emphasis original.

³⁵ Hislop, ibid.,
p. 271.

³⁶ Viz Daniel
7; porovnej s Daniel 2,38-40.

³⁷ www.stedmundsbury.gov.uk/seb/live/arms.cfm

³⁸ Úřad
biskupa Skylstad, Catholic Diocese of Spokane, Washington.  Na dotaz
asisten biskupa uvedl: „Něco po 16 hodině v sobotu může být zvažována
víkendová mše. Ta se postará o celý víkend. Nemusíte jít opět v neděli.“

³⁹ 1
Korintským 10,20

⁴⁰ Frederick
Walpole, The Ansayrii, (London: Richard Bentley, 1851)
p. 397.  Viz také, Sir Austen H. Layard, Nineveh and Its Remains,
(London: John Murray, 1853), Vol. I, pp. 287-288.  Turkové, kteří přišli
od Eufratu, to vyjadřují stejně. In Redhouse’s Turkish Dictionary, je
výslovnost „Satan,“ popsána jako shèyt?n (J. W.
Redhouse, London: Bernard Quaritch, 1880, p. 277.) 

⁴¹ Hislop, op.
cit., p. 276, emphasis original.

⁴² 2.
Tessalonickým 2,7

⁴³ Matouš 12,8

⁴⁴ Letters
to the Protestants of Scotland, First Series, (Edinburgh, 1852), p. 121, as
quoted in Hislop, op. cit., p. 285.

⁴⁵ Hislop,  op.
cit., pp. 2-3.