Podívej, podívej se na to. Hurikán Grace se valí na sever
atlantického pobřeží. Je obrovský . . . a ještě narůstá. Zadruhé: zde trochu
jižně od Sable Island, může to explodovat. Podívej na toto. Za třetí: nová
studená fronta se žene dolů z Kanady. Chytila se vzdušného proudu a žene
se směrem k Atlantiku. Co když hurikán Grace do toho vpadne? Přidej
k tomuto scénáři to ohnisko u ostrova Sable Island, žebrající o energii.
Nabije se jak z kanadské studené fronty . . . tak z hurikánu Grace.
Můžeš být meteorologem celý svůj život a nikdy neuvidíš něco podobného. Může
být z toho pohroma epických proporcí. Mohla by to být . . . dokonalá
bouře.“

~
Todd Gross, TV Meteorolog

28. října 1991: Ke konci hurikánové sezóny se
začala vytvářet v Atlantickém oceáně, východně od Kanady, bouře. Bouře,
silný „severovýchoďák“, absorbovala hurikán Grace a stala se ještě větší.
Hřeben vysokého atmosférického tlaku nutil tuto masivní bouři směřovat na jih,
kde se rozrostla v ohromný, velmi mocný cyklón. Byla to bouře epických,
historických proporcí, vytvořená kombinací faktorů, které vedly k pohromě,
při které přímým následkem zemřelo 13 lidí a která způsobila škody za 200
miliónů dolarů. Byla to: „dokonalá bouře“.

Obrázek ukazuje Dokonalou bouři z roku ’91, jižně od Nového Skotska, 30. října 1991.

Právě v místě, kde
se sbíhaly tyto mocné bouře, se nacházela komerční rybářská loď Andrea Gail.
Kapitán Frank “Billy” Tyne Junior se svou posádkou pěti mužů rybařil nedaleko
Grand Banks u Flemish Cap. Navzdory varování před špatným počasím rozhodli se
tito mužové plout domů, protože jejich chladící zařízení bylo pokažené a jejich
náklad by o moc déle nevydržel. Při své plavbě domů se ocitli v této
dokonalé bouři.

Poslední zaznamenaná
slova kapitána Tynea byla: „Ona přichází, chlapi, je obrovská.“ Palivové bubny,
palivová nádrž, prázdný záchranný člun a několik málo dalších věcí – to bylo
vše, co se kdy našlo z lodi Andrea Gail. Kapitán Tyne a jeho pět mužů
tvořili téměř polovinu všech úmrtí v bouři, která se později stala známou
jako Dokonalá bouře z 91. roku.

Kdyby se jednalo jen o
bouři, dostali by se z toho. Kdyby to byl jen hurikán, mohli by to
obeplout. Kdyby jejich chladicí zařízení neselhalo, mohli zůstat déle na moři a
neriskovat plavbu přes rozbouřené moře. Ale byla to kombinace faktorů, které
vytvořily katastrofickou situaci, ve které se loď potopila i se všemi životy na
palubě.

Dokonalá bouře

Byla to nejlepší doba, byla to nejhorší doba, byl to věk
moudrosti, byl to věk bláznovství, byla to epocha víry, byla to epocha nevíry,
bylo to období Světla, bylo to období Temnoty, bylo to jaro naděje, byla to
zima zoufalství, měli jsme všechno před námi, neměli jsme před námi nic, všichni
jsme šli přímo do Nebe, všichni jsme šli přímo tím druhým směrem –
v krátkosti: ta perioda byla doposud jako současná perioda, kde některé
z nejhlučnějších autorit trvaly na tom, aby byly přijaté, po dobrém nebo
po zlém, jen v superlativní míře porovnání.

~
Charles Dickens, A Tale of Two Cities

„Dokonalá bouře“ je:
„Kombinace událostí, které nejsou samostatně nebezpečné, ale když se ocitnou
společně, vyprodukují katastrofický výsledek.“¹ Na rozdíl od běžných
bouřek je dokonalá bouře způsobena „mocným kombinovaným účinkem ojedinělého
spojení okolností.“² Dokonalé bouře nepřicházejí velmi často, ale
když přijdou, vždy jsou katastrofální.

Víra je vítězství!

Evropa 16. století byla dokonalou
bouří různých – a často konfliktních – představ. Ve Francii vrcholila
renezance. V Německu překládal Martin Luther Bibli do běžného jazyka,
zpochybnil autoritu papeže a propagoval radikální koncept spasení jedině skrze
víru. V Itálii tvrdil Giordano Bruno, že hvězdy jsou vzdálená slunce, pravděpodobně
obklopená svými vlastními planetami, zatímco Pietro Pomponazzi se dohadoval
ohledně nauky o nesmrtelnosti duše. V Novém světě dobývalo Španělsko
Aztéckou říši. Napříč Evropou napadaly, vraždily a zotročovaly křesťany
muslimské armády.

Sama Evropa byla rozdělená
mezi katolíky a protestanty. Představa přírodního zákona – že jistá práva jsou
zděděná a běžná pro všechny lidi – získávala pevnou půdu. Nové představy
inspirovaly nové myšlenky, nové aspirace v srdcích lidských mas,
utiskovaných rolníků, kteří se začali bouřit proti vysokým daním, které jim
ukládali jejich páni. To vše vytvořilo „dokonalou bouři“, která pak položila
základ pro Věk osvícení, který přišel o 200 let později. V tomto kotli
chaotických změn se jeden pár rozhodl následovat pravdu, nehledě na to, co ho
to bude stát. Jejich doba aktivní práce pro Yahuwaha byla ve skutečnosti velmi
krátká – méně než dva roky – ale jejich vliv, stejně jako jejich příklad
věrnosti tváří v tvář perzekuci, trvá dodnes.

V době, kdy se Kryštof
Kolumbus snažil získat finanční podporu pro svůj pokus najít novou cestu do
Indie západním směrem, narodil se v německém Stauffenu chlapeček. Velmi
málo se ví o raném životě a výchově Michaela Sattlera, ale je známo, že
vstoupil do kláštera sv. Petra poblíž Freibergu. Má se za to, že se stal nakonec
převorem tohoto Benediktýnského kláštera, což samo znamená, že měl dobrou
pracovní etiku, byl schopným správcem a měl důvěryhodný charakter. Jako převor
byl druhým mužem, který měl na starosti celý klášter. Bylo to postavení moci a
úcty. To dělalo z Michaela člena vyšší třídy jeho doby.

Protože byl Michael
intelektuálně upřímný, byl oddaný tomu, čemu věřil. Byl zapojen do mezi-benediktýnské
Bursfeld reformace, duchovní obnovy v klášteře sv. Petra. Jako převor mohl
být dokonce i vůdcem této reformace. Ale přišla změna, protože vždy musí přijít
pro ty, kteří jsou intelektuálně upřímní. O staletí později americký prezident
Abraham Lincoln napsal: „Když se upřímný člověk žijící v omylu doslechne
pravdu, buď se přestane mýlit nebo přestane být upřímný.“ A Michael byl upřímný
člověk.

Klášter sv. Petra v německém Freibergu, kde Michael Sattler došel až do postavení převora.

V polovině 20. let
16. století se protestantští rolníci zmocnili kláštera sv. Petra. Požadovali
osvobození od přehnaných daní a útlaku ze strany šlechty. S novými
představami o svobodě a rovnosti všech věřících, žádali spravedlnost a svobodu
založenou na základech obsažených v Bibli.

Někteří z těchto
rolníků byli Anabaptisté. Slovo „Anabaptist“ znamená pokřtěn znovu, protože odmítali křest nemluvňat jako nebiblický. „Jak
může novorozeně učinit vědomé rozhodnutí, že bude sloužit Yahuwahovi?“
Argumentovali. Konec konců ani sám Spasitel nebyl pokřtěn, dokud nebyl dospělý:
„I stalo se, když se křtil všecken lid, a když se pokřtil i Yahushua, a modlil
se, že otevřelo se nebe, a sstoupil Duch svatý v tělesné způsobě jako holubice
na něj… Yahushua pak počínal býti jako ve třidcíti letech.“ (Lukáš 3,21-23)

Je dost pravděpodobné, že
tito rolníci přednesli svou žádost Michaelovi, coby převorovi kláštera. I když
není uchován žádný písemný záznam jeho myšlenek, tři fakta jsou známá:

1. Michael Sattler byl intelektuálně upřímný a oddaný křesťan. Jako takový
   neváhal přijmout pravdu, když mu byla předložena.
2. Michael opustil klášter uprostřed roku 1525.³
3. Po opuštění kláštera sv. Petra putoval Michael do oblasti Waldshut,
   odkud vyšlo mnoho revolucionářů.

S těmito známými
fakty je pravděpodobné, že Michael, coby intelektuálně upřímný muž,
sympatizoval s případem rolníků a zaujalo ho to, pokud hned nepřesvědčilo
o jejich pravdě. Po příchodu do Waldshutu měl samozřejmě příležitost hlouběji
studovat nauky, kterým věřili Anabaptisté.

O pár měsíců později,
6.-8. listopadu téhož roku, se Michael zúčastnil slavné debaty ohledně křtu
novorozenců ve švýcarském Curychu. Pravděpodobně si šel poslechnout
argumenty pro a proti ohledně téhle věci. „V roce 1525 se reformace pevně
zabydlila ve městě Curych ve Švýcarsku.“⁴ Ale protestanté
v Curychu ještě nepochopili koncept pravé náboženské svobody: právo
jednotlivce světit svobodně, jak mu nařizovalo jeho vlastní svědomí.
Protestantské autority, které rázně pronásledovaly Anabaptisty, zatkly Michaela
a uvrhly ho do vězení. Nakonec byl propuštěn 18. listopadu 1525, poté co
slíbil, že opustí tento region.

Tato raná opozice byla
jen předzvěstí toho, co mělo brzy přijít.

Pracuj, neboť noc přichází . . .

Pravý charakter se projevuje rozhodnutím, které člověk udělá, když je
pod tlakem – čím větší tlak, tím hlubší zjevení, tím pravdivější rozhodnutí
podle základní povahy charakteru. ~
Robert McKee, Story

Olejomalba umělcovy představy o Anabaptistickém lídru Michaelu Sattlerovi kázajícímu v lese.

Někdy během let 1525 až
1526 se Michael oženil s ženou jménem Margaretha, která byla Bequine
jeptiškou. Podobně jako Michael, i Margaretha byla intelektuálně upřímná a
opustila řád na základě jejího osobního přesvědčení o pravdě. V červnu
1526 se Michael nechal znovu pokřtít jako dospělý. To si žádalo hodně odvahy od
obou, protože je pravděpodobné, že se i Margaretha nechala znovu pokřtít.

Nejranější reformátoři
bránili svobodu svědomí jako Yahem darované právo. Avšak jakmile se
protestantismus stal státním náboženstvím, stal se i perzekuční mocí.

Mnoho
současných historiků potvrdilo skutečnost, že pronásledování Anabaptistů
předčilo co do krutosti pronásledování raných křesťanů papežským Římem!
Perzekuce začala v Curychu brzy poté, kdy si Bratři vytvořili organizované společenství. Uvěznění různé krutosti,
někdy v temných kobkách, bylo následováno popravami. Během krátké doby
přišli lídři Bratrů díky
pronásledování o své životy.

Anabaptismus
se stal hrdelním zločinem. Byly
vypsány odměny za hlavy Anabaptistů. Poskytnout jim pokrm a přístřeší bylo
zločinem. Bavorský vévoda vydal v roce 1527 rozkaz, aby všichni uvěznění
Anabaptisté byli upáleni na hranici –
pokud neodvolají. V takovém případě jim bude sťata hlava.⁵

Nebezpečí číhající na
toho, kdo odloží blud a následuje pravdu, byla velmi reálná. Michael a
Margaretha však milovali pravdu. Pravda byla pro ně vzácnější než cokoliv
jiného. James Lane Allen napsal: „Protivenství nebuduje tvůj charakter, ono ho
zjevuje.“ A to platí o Sattlerových. Protivenství odhalilo charaktery, očištěné
ve škole Nebe, zářící s dokonalým světlem Spasitele.

Kvalita charakteru
Michaela a Margarethy se projevila v jejich pokračujícím přátelství
k těm, kdo nesouhlasili s jejich věroukami. Ke konci roku 1526 se
Michael vydal do Štrasburku, kde zůstal s Wolfgangem Capito, německým
humanistou a vůdčím protestantským reformátorem. Při pobytu ve Štrasburku se
Michael také setkal s jiným protestantským reformátorem, Martinem Bucerem.
Capito a Bucer nesouhlasili s Michaelem v několika bodech včetně
anabaptistického postoje proti křtění nemluvňat. „Protestanté v té době pohrdali
Anabaptisty kvůli jejich názorům, a protože většina z nich byla nevzdělaná
a prostá. Michael však byl na jejich sociální úrovni a oni si ho vážili.
Vyzýval je, aby propustili Anabaptisty, které uvěznili.“⁶ Navzdory
jejich věroučným rozdílům je možné vidět Michaelův laskavý a vlídný duch ve
skutečnosti, že Capita a Bucera nazýval jeho „milovanými bratry v Bohu.“

Dokonce i mezi dnešními
věřícími jsou mnozí, kteří následují pravdu, ale chovají se krutě a
s odsuzujícím duchem vůči těm, kteří nenásledují nové světlo. Je snadné
odsoudit za ztracené ty, kteří se drží starých bludů. Michaelův milující duch
podobný Kristu vůči těm, kdo nesdílí stejné představy, je svědectvím pro
každého, kdo následuje dnešní pravdu. Milý, laskavý ohled na druhé, ukazující
úctu k důstojnosti druhého člověka, vzbuzuje totéž v srdci toho
druhého. Po Michaelově popravě o něm Capito a Bucer hovořili jako o jejich
„drahém příteli v Bohu“. To vypovídá velmi hodně o charakteru Michaela
Sattlera během éry, kdy dokonce jiní protestanté mučili a upalovali na hranici
ty, kteří s nimi nesouhlasili.

Michaelův čas práce pro
Nebe byl velmi krátký, ale plody jeho práce je možné cítit i dnes. Od ledna do
února 1527 cestoval Michael do Lahr, městečka severně od Freiburgu, aby sdílel
pravdu s dalšími lidmi. Na konci února putoval do vesnice Schleitheim
kvůli důležitému setkání anabaptistických věřících. Bylo to tajné setkání. Byly
to nebezpečné časy. Ti, kteří se postavili do popředí jako lídři, mohli
očekávat tak dva roky života. U Michaela to bylo daleko méně.

Michael předsedal setkání
24. února, kde se Anabaptisté sjednotili ve svých naukách. Na tehdejší dobu to
bylo velice revoluční. Mimo zavržení křtu nemluvňat, zavrhli také přísahání,
které je v rozporu se slovy Yahushui; uvedli, že křest je pouze vnější akt
demonstrující vědomé vyznání víry věřícího; a nejpřekvapivější ze všeho byla
výzva k naprostému odloučení církve a státu!

Když se sjednotili
v sedmi článcích, Michael napsal jejich Vyznání víry v dokumentu
nazvaném Schleitheim
Confession. Tento dokument má dodnes velkou autoritu mezi Amiši, Mennonity
a církvemi Baptistů.

Vesnice Schleitheim, severně od Curychu, nedaleko německých hranic.

„Existují doby,
které testují duše lidí . . .“

Naučil jsem se, že odvaha není nepřítomností strachu, ale
vítězstvím nad ním. Chrabrý muž není ten, kdo necítí obavy, ale ten, který
pokoří tento strach. ~ Nelson Mandela

Existuje duchovní výška,
která přichází s tím, když děláš to, co víš, že je správné. Michael a
Margaretha nepochybně cítili radost a naději pro budoucnost pravdy po úspěšném
setkání v Schleitheimu. To však nemělo trvat dlouho. Petr varoval: „Střízliví
buďte, bděte; nebo protivník váš ďábel jako lev řvoucí obchází, hledaje, koho
by sežral.“ (1. Petrova 5,8)

Kdykoliv pravda získá
vítězství, udělají odpůrci pravdy vše pro to, aby proti tomu bojovali. Nedlouho
po setkání v Schleitheimu byli Michael a Margaretha Sattlerovi společně s
dalšími Anabaptisty zatčeni v Horbu na příkaz hraběte Joachima von
Zollern, regenta rakouského arcivévody Ferdinanda. Po jejich zatčení v březnu
1527 byli převezeni do vězeňské věže v Binsdorfu.

Byli to obyčejní lidé.
Zatčení, které tak rychle následovalo po vítězném setkání v Schleitheimu,
způsobilo, že skupinka věřících na svobodě byla otřesena a ve strachu. Nikdo si
nepřeje pronásledování, mučení a smrt. Z vězení jim Michael napsal dopis,
ve kterém je povzbuzoval, aby byli silní a plní víry.

Říkám
vám skrze milost [Yaha], abyste byli stateční a kráčeli jako svatí [Yaha]. . ..
Ať vás nikdo neodvede od vašeho cíle, jak to bylo u některých až do nynějška;
ale kráčejte přímo ve vší trpělivosti, bez odchýlení, berete na sebe kříž,
který [Yah] vložil na vás, ne proto, abyste ho odložili v protikladu
k úctě a chvále [Yaha] a kvůli přestoupení a porušení Jeho věčných,
pravých, spravedlivých a život dávajících přikázání.

Nebuďte
unavení, když jste [Yahuwahem] napravováni . . . protože [Yah] kárá toho, koho
miluje, podobně jako otec, který je spokojen se svým synem. K čemu se uchýlíte,
když utečete od [Yaha]? Co vám může pomoci, když opustíte [Yaha]? Není to snad [Yah],
kdo naplňuje nebe a zemi?

. . . A
nechť vás žádný člověk neodtrhne od základu, který je položen skrze dopis
svatých Písem a je zapečetěný krví Kristovou a mnoha svědky [Yahushuovými]. .
.. Posuďte, co vám píšu; vezměte si to k srdci, . . . abyste byli
pokornými, plodnými a poslušnými dětmi [Yaha]. Milovaní bratři, nedivte se, že
píšu o této věci s takovou vážností, nedělám tak bezdůvodně. Bratři vás
určitě informovali, že někteří z nás jsou ve vězení; a když byli později
zatčeni i bratři v Horbu, přivedli nás do Binsdorfu. V té době jsme
se setkali s různými nástroji našich odpůrců. Vyhrožovali nám pouty, pak
ohněm a pak mečem. V tomto ohrožení jsem se plně odevzdal do vůle [Yahuwaha]
a společně se všemi mými spolubratry a mou ženou se připravil i na smrt pro
Jeho svědectví a pak jsem myslel na velké množství falešných bratrů a na vás,
kterých je jen pár, jmenovitě, malá skupina; a také, že je málo věrných
pracovníků na [Yahuwahově] vinici . . . proto jsem se domníval, že je nutné
povzbudit vás tímto napomenutím, abyste nás následovali v boží válce a
nacházeli pokoj v tom, že se nemůžete unavit [Yahuwahovým] káráním.⁷

Velká a Vzácná Zaslíbení

Michaelova slova září
jako čisté zlato, nezkalené staletími. Jeho víra v Yahuwaha, jeho láska
pro pravdu, byly neotřesitelné.

Soud se konal 17.-18.
května 1527 v Rottenburgu. Michael mluvil na obranu všech vězňů,
odvolávajíc se k Písmu jako konečné autoritě ohledně toho, co je správné a
špatné.

Michael chápal, že pravá
duchovnost je daleko více než jen mluvení o naukách člověka: je to práce srdce.
Ve své obhajobě například vysvětloval, proč jsou Anabaptisté proti tomu vzít
zbraň do ruky:

Jestliže
by přišli Turkové, nemáme jim odporovat, protože je psáno: Nezabiješ. Nesmíme
bránit sami sebe před Turky a jinými pronásledovateli, ale prosit [Yahuwaha]
upřímnou modlitbou, aby je zahnal a odpudil. Ale také jsem řekl: Jestliže by
válčení bylo správné, postavil bych se na poli raději proti takzvaným
křesťanům, kteří pronásledují, vězní a zabíjejí zbožné křesťany, než proti
Turkům, a sice pro tento důvod: Turek je pravý Turek, neví nic o křesťanské
víře; a je Turkem podle těla; ale vy, kteří se vydáváte za křesťany a kteří se
chlubíte Kristem, pronásledujete zbožné svědky Krista, a přitom jste Turci
podle ducha.⁸

Takový proslov vyžadoval
obrovskou odvahu. Svou obhajobu shrnul dalším statečným výrokem:

Vy,
služebníci [Yahovi], napomínám vás, abyste zvážili cíl, pro který vás Yahuwah
ustanovil, abyste trestali zlo a bránili a chránili zbožné.

„Protože
jsme tedy nejednali v rozporu s [Yahem] a evangeliem, nemůžete najít nic,
čím bychom já nebo mí bratři a sestry urazili slovem nebo skutkem nějakou
autoritu. Protož vy ministři [Yaha], pokud jste neslyšeli nebo nečetli Slovo [Yahuwahovo],
pošlete pro ty nejsečtělejší a pro svaté knihy Bible v jakémkoliv jazyce a
nechť se poradí s námi ve Slově [Yaha]; a když nám dokážou ze svatých
Písem, že se mýlíme a děláme něco špatného, ochotně se toho vzdáme, zřekneme se
toho a také ochotně vytrpíme rozsudek a trest za to, z čeho jsme byli
obviněni. Ale protože nám nic špatného nebylo prokázáno, doufám v [Yaha], že
budete obráceni a přijmete poučení.“

Po
tomto proslovu se soudcové smáli a dali hlavy dohromady. Městský úředník
Ensisheimu pak řekl: „Ach, ty hanebný, zoufalý darebáku a mnichu, máme se
s tebou dohadovat? Kat se bude s tebou hádat, o tom tě ujišťuji.“

Michael
řekl: „[Yahova] vůle se staň.⁹

 Jen hodinu a půl se soudcové radili a když se
vrátili, pronesli rozsudek:

Ve
věci guvernéra jeho císařského veličenstva versus
Michael Sattler, rozsudek byl vynesen: Michael Sattler bude vydán katovi, který
ho přivede na místo popraviště a vyřízne mu jazyk; pak ho povalí na vůz, kde mu
rozžhavenými kleštěmi dvakrát vyrve kus z těla; a jakmile bude dovezen za
městskou bránu, bude stejným způsobem kleštěmi trápen ještě pětkrát.¹⁰

Byl to hrůzný, mučící
rozsudek: jeho jazyk měl být vyříznut, maso vyštípáno z jeho těla
rozžhavenými kleštěmi, a nakonec upálen za živa na hranici. Někteří
z vězňů odvolali. Michael však zůstal pevný. 20. května 1527 byl Michael
přiveden na městské náměstí v Rottenburgu a byl mučen. Během tohoto
procesu nikdy neklesl ve víře. I když měl část jazyka pryč, pokračoval
v modlitbě:

„Všemohoucí,
věčný [Yahu], ty jsi cesta a pravda; protože mi nebylo prokázáno, že jsem
v bludu, svědčím v tento den s tvou pomocí pro pravdu a pečetím ji
mou krví.“ Pak byl vhozen do velikého ohně. Když shořely provazy okolo jeho
rukou, Sattler dal signál jeho skupině, aby jim ukázal, že si je jistý svým
osudem, a modlil se: „Otče, do tvých rukou svěřuji mého ducha.“¹¹

20. května 1527 byl Michael Sattler připoután k žebříku, poté, co byl mučen, a svalen do ohně, stvrzujíc své svědectví svou krví. Anabaptistou byl méně než dva roky.

Věrný až do smrti

„Skutečná statečnost je, když
víš, co tě čeká, ještě než začneš, a přesto začneš a jdeš až do konce, bez
ohledu na to, co to stojí.“

~ Harper Lee, To Kill A Mockingbird

Velmi málo se toho ví o
Margarethě Sattlerové, ale i ona brzy následovala svého manžela ve smrti.
Margaretha „byla zjevně žena silného přesvědčení a jednou z velmi mála žen
aktivně spojených s Reformací. Mnoho dalších žen, které byly uvězněny s ní,
bylo ženami Radikálů, ale mnohé z nich byly propuštěny, protože se nezapojovaly
do hnutí, a protože většina z nich odvolala, když byly zajaty.“¹²

Její odvaha a síla
ohromila dokonce i hraběnku z Hechingenu, ženu hraběte Joachima ze Zollernu,
na jehož rozkaz byli Sattlerovi zatčeni, a který byl i hlavním soudcem při
jejich soudu. Hraběnka navštívila Margarethu ve vězení a naléhala na ni, aby
odvolala, a slíbila jí místo na jejím dvoře.

Margarethina odpověď
ukazuje sílu jejího vlastního přesvědčení. Když hraběnka navrhovala Margarethě,
ať uvede, že je ve vězení jen proto, že byla oddanou manželkou, poslouchající
svého manžela, Margaretha odvážně odpověděla: „Já nenásleduji to, čemu věřím,
kvůli mému manželovi. Následuji mého manžela kvůli tomu, čemu věřím.“¹³

Dva dny po upálení jejího
manžela byla Margaretha přivedena k řece Neckar a utopena ve středu dne
22. května 1527. Byli manželé nanejvýš jen dva roky; vůdci méně než rok.

Památník Michaela a Margareth Sattler jen uvádí: „Zemřeli pro svou víru.“

„Obklopeni tak velikým zástupem svědků . . .“

Odvaha je rezistence vůči strachu, ovládání strachu –
není to absence strachu. ~ Mark Twain

Životy Michaela a
Margarethy Sattlerových byly ukončeny příliš brzy, ale pro ty, kdo budou žít
v době Yahushuova příchodu, pro ty, kteří musí žít skrze závěrečné dny
historie země, uctívajíc Yaha, pro ty jsou zářícím světlem: zaslíbením, že to,
co Yah udělal pro ně, může učinit také pro tebe.

Stuart Hamblen byl bouřlivák,
užívající si zpěvák, herec a rádiový moderátor. Poté, co odevzdal svůj život
Yahushuovi, nastala u něj úžasná proměna života a charakteru. Hollywood byl na
nohou – dokonce i pobaven – tento kdysi hýřící tvrďák byl nyní otevřeně
křesťanem. Jedno odpoledne se Hamblen setkal se svým přítelem, hercem Johnem
Waynem.

„Co to o tobě slyším
Stuarte?“ ptal se Wayne.

„No, víš, co říkají,
Johne,“ odvětil Hamblen. „Není žádným tajemstvím, co Bůh dokáže udělat.“

„To zní jako název pro
písničku,“ přemítal Wayne.

Stuart Hamblen šel domů a
vytvořil z toho píseň. Svědectví Michaela a Margarethy Sattlerových,
lekce, kterou učí i dnes, jsou dobře shrnuty ve slovech této písně:

Není
žádným tajemstvím, co [Yah] dokáže.
Co učinil pro druhé, učiní i pro tebe!
S náručí dokořán ti odpustí.
Není žádným tajemstvím, co [Yah] dokáže.

Dnešní věřící mají velmi
unikátní příležitost. Žijeme v závěrečných dnech historie země. Doba
soužení je těsně před námi. Když polnice
začnou troubit, nebude až do konce žádného pokoje. Neslýchaný chaos
propukne na světě. Když démoni, vydávající se za mimozemské bytosti, ovládnou
zemi, když bude papež vyvýšen na místo zástupce lidstva, když bude falešné
náboženství vnucováno všem pod hrozbou trestu smrti, budeš mít takovou víru,
která zůstane poslušna Yahovu zákonu? Když Satan přijde, vydávajíc
se za samotného Yahushuu, a bude tvrdit, že změnil starodávný Sabat na
neděli Gregoriánského kalendáře, budeš se pevně držet jedině Yahova Slova?

Myšlenka na
pronásledování a smrt tě může zastrašit. Můžeš pochybovat o sobě, že nemáš
odvahu mučedníků. A víš co? Ani oni ji
neměli! Tato odvaha je dar, který Yah dává Svým věrným dětem, když je to
potřeba.

Nemusíš se obávat dnů
před námi. Nedělej si starosti, jestli podlehneš při mučení. Můžeš to vše
přenechat v rukou milujícího Otce.

Dokonalá bouře přichází! Zlé síly, démonské i
lidské, se spojí, aby vymazaly z povrchu země všechny, kteří uctívají
Yahuwaha.

Tvým úkolem dnes je
poznat Yahuwaha tak dobře, aby ses Ho, Jeho zaslíbení a Jeho lásky držel či
držela, a ničeho jiného.

Rozhodni se. Dnes! „S
náručí dokořán ti odpustí.“ Běž tedy k Němu.

Dnes.

Dokonalá bouře přichází. Připrav se dnes, abys nebyl smeten, až dorazí.

„Yah jest naše útočiště i síla, ve všelikém ssoužení pomoc vždycky
hotová. A protož nebudeme se báti, byť se pak i země podvrátila, a zpřevracely
se hory do prostřed moře. Byť i ječely, a kormoutily se vody jeho, a hory se
rozrážely od dutí jeho. Sélah.“ (Žalm 46,1-3)