Psal se rok 1979. Barmský velvyslanec na Srí
Lance byl přesvědčen, že jeho žena měla poměr s někým jiným. Rozhodl se,
že vezme věc do svých rukou a jednoho večera zastřelil svou ženu, když přišla
pozdě domů. Sousedé informovali policii, že pohřební hranice byla stavěna na
zahradě jeho bydliště. Když Srílanská policie dorazila na místo, viděla, jak
velvyslanec vkládal manželčino tělo na hranici, ale odmítl vpustit je dovnitř
na pozemek.

Podle Geralda Hensleyho, kdysi vysokého komisaře
Nového Zélandu: „Hodně to smrdělo. Velvyslanec řekl, že to bylo Barmské
teritorium a nemohli vstoupit.“¹

Navzdory závažnosti tohoto zločinu nebyla
Srílanská vláda schopna zakročit proti velvyslanci, který byl nakonec povolán
do své země.²

Vrah se procházel na svobodě . . . protože měl
diplomatickou imunitu.

Zneužití diplomatické imunity vyvolalo hodně
dotazů o její správnosti. Není spravedlivé ani rozumné dát někomu svobodu
opovrhovat zákony jednoduše proto, že má diplomatický status.

A přesto…

Milióny křesťanů učí nauce, která je
v důsledku stejně nespravedlivá a nerozumná, jako když vrah chodí na
svobodě jednoduše proto, že je diplomat. Tato nauka se nazývá „jednou spasen, navždy
spasen“. Jinými slovy, jakmile jsi jednou spasen, pak jsi už navždy spasen.
Tato nauka, populárně nazývaná „věčná jistota“, zní dobře, ale hlubší studium
této nauky odhalí, že je naprosto nebiblická.

Zastánci této věčné jistoty zakládají tuto
nauku na několika textech, které mluví o jistotě, kterou má věřící člověk ve
Spasiteli:

Nebo ovce mé hlas
můj slyší, a já je znám, a následujíť mne. A jáť život věčný dávám jim, a
nezahynouť na věky, aniž jich kdo vytrhne z ruky mé. Otec můj, kterýž mi je
dal, většíť jest nade všecky, a žádnýť jich nemůže vytrhnouti z ruky Otce mého.
(Jan 10,27-29)

(viz také 1. Petra 1,5; Jan 6,39; a Juda 24)

V tomto textu jsou věřící představeni
jako „ovce“, které slyší Pastýřův hlas a následují Ho. Spíše než učení „jednou
spaseni, provždy spaseni“ učí tyto texty prostému zaslíbení, že žádná duchovní
újma nepřijde na toho, kdo se podřizuje Yahuwahovi a žije podřízen božské vůli.

Ovce jsou však známé tím, že zbloudí
z cesty. „Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou
cestou.“ (Izaiáš 53,6) Když se člověk přestane podřizovat Yahově vůli a začne
vědomě hřešit, bude ztracen – dokonce i když dříve přijal dar spasení.

Yahuwah nikdy nenutí lidskou vůli. Z toho
důvodu je v Bibli mnoho varování, co se stane těm, kdo kdysi přijali
spasení, ale sejdou z cesty. Podobenství o ztracené ovci odhaluje lítostivou
lásku Otce a Spasitele k ztraceným a bloudícím duším. Ale i tehdy není
žádná duše nikdy nucena se vrátit. Naprostá náboženská svoboda je zaručena
všem. Pokud se srdce tvrdohlavě drží oblíbených hříchů, vlny milosti jsou
nakonec odraženy tak, že se už nikdy nevrátí.

Na příkladu vinné révy a větví vysvětlil
Yahushua osud všech, kdo nezůstávají nadále v Něm: „Kdo nezůstane ve mně,
bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí.“
(Jan 15,6)

Tyto větve nejsou plevel, který nikdy nebyl
spojen s révou. Větev může růst a existovat jen tehdy, když je spojena
s kmenem. Větve v tomto Spasitelově podobenství představují ty, kteří
byli v některé době těsně připojeni k Němu a obdrželi duchovní pokrm,
aby rostli! Ale užitím své božsky dané svobodné volby se odtrhli od svého
zdroje života. Stali se neplodnými a nakonec byli vyhozeni.

Bible učí něco zcela opačného než učení „věčné
jistoty“: A sice, že je možné přijmout spásu a později využít svobody volby a
vrátit se k životu vzpoury vůči Yahuwahovi. Použitím příkladu závodění zdůraznil
apoštol Pavel oběti a pečlivé přípravy, které jsou sportovci ochotni učinit,
aby získali cenu vítězství. Pavel končí tuto ilustraci přiznáním, že by sám
mohl být ještě ztracen:

Nevíte snad, že ti,
kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu?
Běžte tak, abyste ji získali! Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni
to podstupují pro pomíjitelný věnec, my však pro věnec nepomíjitelný. Já tedy
běžím ne jako bez cíle; bojuji ne tak, jako bych dával rány do prázdna. Ranami
nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal. (1.
Korintským 9,24-27)

Pavel věděl, že i když byl ve spásném vztahu
se svým Vykupitelem, nezbavovalo ho to osobní svobody volby. Stále ještě mohl
ztratit věčný život volbami, které učiní. Smrt Spasitele na kříži poskytuje
„diplomatickou imunitu“ pro hříchy minulosti. Nezbavuje však člověka
odpovědnosti za současné, vědomě vykonané hříchy. Pavel si byl vědom, že i když
vedl druhé ke spáse, jeho osobní volby mohly způsobit, že „selže“. Slovo
„neselhal“ je přeloženo ze slova Adokimos (#96), což znamená: „neschválen,
odmítnutý; nehodný . . . odhozený, zamítnutý, zatracený.“

Slovo „zatracený“ je zajímavé slovo. Už se moc
nepoužívá, ale obsahuje bohatý význam. Když se toto slovo použije jako
podstatné jméno (zatracenec), odkazuje na „člověka propadlého hříchu, který
ztratil ctnost a náboženství.“³ Je řada veršů v Písmu, které
používají toto slovo. Tyto texty poskytují jasné kontextové příklady toho, co
to znamená být zatracen nebo mít zatracené srdce. (viz Titovi 1,10-16; 2.
Timoteovi 3,8; 1. Korintským 13,5-7; atd.)

Pravděpodobně nejjasnější použití tohoto
slova, a pasáž, která přímo vyvrací nauku „jednou spasen, provždy spasen“, se
nachází v Římanům 1,18-32. Zde Pavel konkrétně uvádí, že i když tito
zatracenci „znali“ Yahuwaha (verš 21), přesto tvrdohlavě lpěli na hříchu. Nedá
se říci, že tito lidé byli pohané bez znalosti Stvořitele. Ale i když Ho znali,
verš 28 uvádí, že si Ho nechtěli pamatovat: „Protože si nedovedli vážit pravého
poznání Eloaha, dal je Eloah na pospas jejich zvrácené mysli.“

Všimni si, že Yahuwah je „dal na pospas jejich
zvrácené mysli“. Zde je prezentovaná pravda o spáse nabídnuté Yahuwahem. On „má
s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni
dospěli k pokání.“ (2. Petra 3,9) Ale jakkoliv hodně se snaží přivést všechny
k pokání, aby mohli být všichni spaseni, nikdy neodstraní individuální
právo člověka na vlastní volbu. Nechá jít ty, kdo si nechtějí udržet vztah
s Ním, přenechá je jejich vlastním vášním.

Podobně učí Apoštol Petr stejnou věc:

Jestliže tedy ti,
kdo poznáním Pána a Spasitele Yahushui Pomazaného unikli poskvrnám světa, znovu
se do nich zapletou a podlehnou jim, budou jejich konce horší než začátky.

Bylo by pro ně
lépe, kdyby vůbec nebyli poznali cestu spravedlnosti, než aby se po jejím
poznání odvrátili od svatého přikázání, které jim bylo svěřeno.

Přihodilo se jim
to, co říká pravdivé přísloví: `Pes se vrátil k vlastnímu vývratku´ a umytá
svině se zase válí v bahništi. (2. Petra 2,20-22)

Je biblickou zásadou, že „ústy dvou nebo tří
svědků bude potvrzena každá výpověď“. (2. Korintským 13,1) Takto se oba dva –
Pavel, apoštol pro pohany, a Petr, apoštol pro židy, shodují v tom, že i
když člověk přijal dar spasení, může ho ještě ztratit použitím své svobodné
vůle.

Nebezpečí držení se bludu o „věčné jistotě“,
spočívá v tom, že podobně jako diplomatická imunita, i zde si člověk může
racionálně nebo jinak omlouvat své oblíbené hříchy, kterých se tvrdohlavé srdce
nechce vzdát. Spasení je bezplatný dar, ale neodstraňuje osobní odpovědnost
zvolit si podřízenost Yahuwahovi den co den. „Jednou spasen, navždy spasen“ je
populární blud, protože ve skutečnosti zprošťuje člověka důsledků všech
budoucích činů a rozhodnutí, nehledě na to, jak žalostně nebo často byl božský
zákon přestoupen. Je to takový druh božské „diplomatické imunity“, která, jak
se domnívají, zakrývá všechno, co dělají, protože nyní jsou už spaseni.

Toto je
extrémně nebezpečná domněnka. Dílem Ducha Svatého je, aby „přišel a ukázal
světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud.“ (Jan 16,8) Duch Svatý může
usvědčovat srdce, aby odložilo stranou určitý hřích, ale pokud člověk věří, že
je „jednou spasen, provždy spasen“, tak taková usvědčení  setřese jako „pochybnosti“. Toto je extrémně
nebezpečné, protože zavržení Ducha Svatého je jediný hřích, který je
neprominutelný. Když je přitahování Duchem Svatým stále a ustavičně odmítáno,
není už nic, co může Nebe učinit.

Bible je
jasná v tom, jaký osud čeká všechny ty, kteří se otočí zády
k následování Spasitele:

Kdo byli už jednou osvíceni a okusili
nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého a zakusili pravdivost
Yahova slova i moc budoucího věku, a pak odpadli, s těmi není možno znovu začínat
a vést je k pokání, protože znovu křižují Yahova Syna a uvádějí Ho v posměch.
(Židům 6,4-6)

Někteří argumentují tím, že když nějaký člověk
odpadne, pak nebyl nikdy ani spasen, ale to není v souladu
s uvedenými texty Bible. Pavel jasně uvádí, že „už jednou byli osvíceni“.
Pokud se člověk odvrátí od božské milosti, božská Láska ho nebude nikdy nutit,
aby zůstal proti své vůli. „Jestliže svévolně hřešíme i po tom, když jsme už
poznali pravdu, nemůžeme počítat s žádnou obětí za hříchy.“ (Židům 10,26)

Pravděpodobně nejhorší věcí na nauce „jednou
spasen, navždy spasen“ je to, co učí o Yahuwahově charakteru. „Neboť Yah tak
miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří,
nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Yah neposlal svého Syna na svět, aby
soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“ (Jan 3,16-17) Dědictví hříšné
přirozenosti ukradlo každému synu a dceři Adama schopnost zvolit si pro sebe
sama, komu budou sloužit: Yahuwahovi nebo Satanovi. Yahushuova oběť
negarantuje, že všichni budou spaseni. Ona jen obnovuje jejich právo učinit
vlastní volbu, spíše než ztratit věčný život skrze volbu Adama.

Yahuwah, který obětoval tak hodně, aby
zajistil každému svobodu volby, nikdy neodstraní toto právo volby, jakmile je
člověk ve spásném vztahu se Spasitelem. Hřích zotročuje vůli; vykoupení ji
přivádí zpět do souladu s Yahuwahem. Ale nikdo se v této chvíli
nestává otrokem bez vlastní vůle. Všichni mají stále moc volby a Yahuwah ji
nikdy neodejme a nebude vnucovat Svou vůli Svým stvořením.

Bible učí, že věřící jsou v bezpečí, když
zůstávají věrni Yahuwahovi. Ale když si člověk zvolí, že se pustí dlaně
Yahushuovy, pak takové bezpečí není zajištěno. „Odplatou za hřích je smrt“
(Římanům 6,23), dokonce i pro ty, kteří už jednou přijali spasení.

Každý blud odděluje od Zdroje všeho života a
lásky. Skutečnost, že Yahuwah obětoval Svého vlastního Syna, aby zajistil
svobodu volby, a že umožňuje všem udržet si tuto svobodu volby, demonstruje
lásku tak nezměrnou a dalekosáhlou, že to lidská mysl není schopna ve své
plnosti pochopit. Odlož stranou blud „jednou spasen, navždy spasen“. Přitiskni
se k Tomu, kdo je schopen ochránit tě před veškerou újmou. On nikdy
neporuší tvou individualitu, tvou jedinečnost, tvou svobodu volby, ale když si
zvolíš, že Mu odevzdáš svou vůli, On tě bude podpírat.

1
http://www.theguardian.com/world/blog/2012/mar/28/dominique-strauss-kahn-diplomatic-immunity-scandal

2
http://www.thenews.com.pk/TodaysPrintDetail.aspx?ID=29779&Cat=9

3 Noah
Webster, American Dictionary of the English Language, 1828.