Když Země
povstala z ruky milujícího Stvořitele, byla dokonalá. Každý list trávy,
každý okvětní lístek, každé stvoření, od největšího k nejmenšímu, vše
zjevovalo slávu svého Stvořitele. Vrcholným dílem celého Stvoření byl Člověk.

„I řekl Bůh: Učiňme člověka k našemu obrazu, jako naši podobu, aby
panovali nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem. . . Bůh
stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a
ženu.“ (Genesis 1,26.27)

Stvořen
k pravému obrazu Stvořitele! Ničemu jinému na zemi nebyla dána taková
pocta, jen lidstvu. Dokonalé bytosti stvořené k obrazu Všemohoucího byly
stvořeny pro společenství andělů a Samotného Stvořitele. Svatý pár nebyl jen
dětmi pod Otcovou péčí, byl studenty přijímajícími instrukce. Často byli
navštěvováni anděly a měli výsadu rozmlouvat se svým Stvořitelem tváří
v tvář.

Zákony a
funkce přírody byly otevřeny jejich užaslým myslím. Každé živé stvoření od
největšího po to nejmenší mělo být pozorováno a pochopeno. Od lučních květin po
nejvyšší stromy, ze země, oblohy i moře, měly Jeho děti rozpoznat jméno jejich
Otce zapsané v lásce.

Za
chladnějšího večera přicházel Stvořitel navštívit svatý pár, aby s nimi
mluvil o událostech dne a sdílel s nimi radost ze společného bytí. Dokud
Adam a Eva zůstávali věrni božskému zákonu lásky, neustále získávali nové
vhledy, nová poznání a odhalovali nové zdroje štěstí, zatímco přijímali
jasnější pochopení nezměrné, neselhávající lásky jejich Stvořitele. Když každý
šťastný den končil, Stvořitel přicházel do zahrady a volal Své děti, aby
k Němu přišly.

Pak došlo
k velké tragédii: přišel hřích. Když Satan přistoupil k Evě, nebyla
hladová. Pokušením nebylo jídlo. Byla pokoušena, aby pochybovala o lásce svého
Stvořitele. Satan ji pokoušel pochybnostmi o pravdivosti jejího Stvořitele.
Pokoušel ji, aby zatoužila po postavení, které jí nebylo dáno. A tak zatoužila
být jako „bůh“ – totéž pokušení, do kterého upadl sám Satan. (viz Izaiáš
14,12-14) Zachtěla postavení, na které nebyla stvořena: postavení „poznání“
(nebo prožití) dobrého a zlého. Nebylo nikdy Otcovým plánem pro Jeho děti, aby
kdy poznaly zlo.

Po tomto
hrozném dni, kdy si Adam a Eva zvolili hřích, zjistili, že jsou zbaveni oděvu
světla, který je zahaloval, a pocítili vinu. Neměli nic, jak zahalit svou
nahotu, nebo jak omluvit svou neposlušnost, a tak ve zděšení běželi a schovali
se, když uslyšeli hlas Stvořitele, který je volal:

„Kde jsi?“ On (Adam) odpověděl: „Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál
jsem se, protože jsem nahý; proto jsem se schoval.“ I řekl: „Kdo ti pověděl, že
jsi nahý? Nejedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“ (Genesis 3,9-11)

Takto
začíná dlouhá, smutná historie lidského hříchu. Láska Stvořitele, radost
v Jeho přítomnosti, důvěra a spoléhání se na Jeho péči byly nahrazeny
strachem ze všeho, co je dříve k Němu přitahovalo. Výsledkem bylo, že se
už neradovali z Jeho přítomnosti.

Nebeský
Otec neopustil Adama a Evu, ale vysvětlil jim, že život bolesti a smutku, dřiny
a žalu, bude jejich budoucí zkušeností. Vysvětlil jim cenu hříchu: že až přijde
pravý čas, božský Syn musí zemřít, aby pykal za jejich neposlušnost. Bylo jim
řečeno, že musí opustit svůj krásný zahradní domov. Adam a Eva prosili, aby
mohli zůstat v zahradě Eden, v domově jejich radosti. Slibovali, že
v budoucnu budou striktně poslouchat, ale bylo jim řečeno, že jejich pravá
přirozenost byla zkažena hříchem. Svou vlastní volbou snížili svou vlastní sílu
vzdorovat Satanovi. Nemohli udržovat svou bezúhonnost, protože byli ve stavu
vědomé viny.

V zármutku
odešli, aby bydleli na zemi, kde nyní spočívala kletba hříchu. Celé nebe bylo
naplněno soucitem k Adamovi a Evě, ale Stvořitel měl plán, jak mohli být
obnoveni do svého stavu nevinnosti. Tento božský plán zabezpečoval stálou
komunikaci mezi Stvořitelem a Jeho dětmi. Mělo se jim dostat bezprostředního
přístupu k božské pomoci, když o ni zažádali.

Potomci
Adama a Evy neudrželi dlouho oddanost nebeskému Otci. S tím, jak hřích
stále více převládal, lidé přestávali slyšel božský hlas, který je volal. Lidé
si nechtěli udržet ve svých myslích zákon lásky poskytovaný jejich Stvořitelem.
Jak se rodilo a vyrůstalo více lidí, zapomínali na to, že je Hlas volá. Set,
který se narodil Adamovi a Evě poté, co Kain zabil Ábela, měl syna jménem Enos.
Genesis 4,26 uvádí: „A Setovi, také jemu se narodil syn. Dal mu jméno Enos.
Tehdy začalo vzývání HOSPODINOVA jména.“

Jak smutné,
že to trvalo mužům a ženám tak dlouho, než začali vzývat jméno jejich
milujícího nebeského Otce! Stvořitel ustanovil pravidla, aby omezil moc Satana
a zachoval věci v rovnováze ve velkém sporu mezi dobrem a zlem. Každý
člověk může kontaktovat stranu, kterou si zvolí: Nebe nebo Satana. Ale Satan
ani Nebe nemůže přímo kontaktovat člověka, pokud není nejprve vyzván. Otec to
tak ustanovil, aby ochránil Své děti před neustálým obtěžováním ze strany
démonů. A tato „pravidla schůzek“ stále platí.

Přes celou
Bibli jsou všichni vyzýváni, aby „vzývali jméno“ Otce.

Vzdávejte chválu HOSPODINU,
vzývejte Jeho jméno, …
oznamujte mezi národy Jeho činy!

Chlubte se Jeho svatým jménem, . . .
Vzdejte HOSPODINU slávu Jeho jména. . . .
1. Paralipomenon 16,8-10.29

Úzkost a trápení mě přemohly.
Tehdy jsem vzýval jméno HOSPODIN . . .
Zvednu kalich spásy
a budu vzývat HOSPODINOVO jméno.
Žalm 116,3.4.13

Vzdávejte chválu HOSPODINU,
vzývejte Jeho jméno,
oznamujte mezi národy Jeho činy;
připomínejte, že Jeho jméno je vyvýšené.
Izaiáš 12,4

Miluji
Hospodina, vždyť slyší můj hlas, mé úpěnlivé prosby, … Úzkost a trápení mě
přemohly. Tehdy jsem vzýval jméno HOSPODIN. … Milostivý je HOSPODIN a
spravedlivý. … HOSPODINE, že jsem
tvůj služebník … uctívat budu jméno HOSPODIN!
Žalm 116,1.3-5.16-17

Mnoho dalších veršů učí všechny, aby chválili svaté jméno.

Chvalte HOSPODINOVO jméno,
chvalte je, HOSPODINOVI otroci,…
Chvalte HOSPODINA
neboť HOSPODIN je dobrý,
opěvujte Jeho jméno,
neboť je líbezné!
Žalm 135,1.3

Každý den Ti budu dobrořečit
a chválit Tvé jméno navěky a navždy.
Žalm 145,2

Další texty
vyzývají ty, kdo věří ve svého Stvořitele, „aby vypravovali na Siónu o
HOSPODINOVĚ jménu a o Jeho chvále v Jeruzalémě“. (Žalm 102,21) Inspirované
Slovo zjevuje, že všichni mohou bezpečně důvěřovat Svatému jménu: „Budeme jásat
nad Tvým vítězstvím a ve jménu svého Boha vyzdvihneme korouhve.“ (Žalm 20,5)

Všechno má
jméno. Komunikace není možná, aniž bychom vše nepojmenovali, ať už je to osoba,
věc, místo nebo dokonce myšlenka nebo emoce. Sám Stvořitel má osobní jméno. A
toto jméno mají všichni vzývat. Svým Duchem je božský Otec vždy blízko, vždy
dostupný a On jen čeká; čeká na tebe, až zavoláš Jeho jméno. Touží ti
odpovědět!

„Hospodin“
však není Otcovo jméno a nemělo by nahrazovat božské jméno. Česká slova
„Hospodin“ a „Bůh“ jsou jen tituly, které mohou být aplikované i pro démonské
bohy! Slovo „Hospodin“ znamená pouze mistr. Překládané slovo „Bůh“ pochází z
hebrejského slova „Yahuwah“. Daný překlad znamená:

bohové v běžném smyslu; ale zvláště použité . . . nejvyššího Boha; příležitostně
použito jako projev úcty k úředníkům; a někdy jako superlativ:-Bůh, bůh, soudce,
BŮH, bohyně, velký, mocný . . . vládci, soudci,…. (#430, The New Strong’s Expanded Dictionary of Bible Words, emphasis
original.)

„Elohim“ je
slovo použité v prvním přikázání a je aplikované jak pro Stvořitele, tak
pro falešné bohy. Kralická Bible to překládá takto:

Já jsem Hospodin Bůh tvůj, kterýž jsem tě vyvedl z země Egyptské, . . .
Nebudeš míti bohů jiných přede Mnou. (Exodus 20,2.3)

Jinak
napsáno: Já jsem Elohim, kterýž tě vyvedl z země Egyptské, . . . Nebudeš
míti jiných elohim přede Mnou. Elohim je množné číslo překládané jako „bohové“;
jednotné číslo „el“ znamená „mocný“. (viz Strong’s #410) Když je tedy slovo
Elohim použito v Bibli, znamená to obojí, Otce a Syna; Elohim je mnohočetné
jméno v Jeho Slově pro Otce a Syna.

Problém
s použitím nějakého slova nebo titulu, který může být použit i pro nějaké
pohanské božstvo, je ten, že v titulech není žádná moc! Tituly neinspirují
víru v moc a lásku za božským Jménem, když totéž slovo může být použito
pro mnoho různých lidí (úředníků, králů, proroků, manželů, bohů). Aby mohl
člověk volat v plné víře k Nebeskému Otci, musí znát Jeho jméno!

Satanovi se
líbí, že božské jméno bylo ukryto do titulu „Hospodin“. Když je jméno skryto za
tituly, pak neexistuje poznání, co jméno znamená a podle toho neexistuje odpovídající
víra v moc Milujícího, který nese takové jméno. Příběhy Bible odhalují, že
všichni, kteří volali po Jménu, obdrželi odpověď.

Z břicha
velryby volal Jonáš v modlitbě. Z jámy lvové posílal Daniel své
modlitby do nebes a byl zachráněn. Po všechny věky byli lidé zachraňováni ze
všech svých těžkostí, z hořící pece, jámy, otroctví i pronásledování, když
ze srdce a mysli dětí Stvořitele  a ve
víře vzývali pravé božské Jméno. Znovu a znovu v historii izraelského
národa lidé hřešili a byli vzati do zajetí nebo jinak potrestáni. Když však
činili pokání a vzývali božské Jméno, byli vysvobozeni a zachráněni.

V této
poslední generaci, během posledního zbytku času, kdy na svět dolehne velké
soužení hněvu Všemohoucího, potřebuje Jeho lid znát pravé božské Jméno. Jeho
jméno je obdivuhodné, mocné a nesmí být 
bráno nadarmo nebo pošetile. Všichni jsou stále nabádáni vzývat Jeho
jméno ve víře, a všichni, kteří tak učiní, obdrží odpověď.

Musíme si
vždy pamatovat, že Satan, otec lží, je také otcem ukradených totožností. On sám
nemá stvořitelskou moc, a proto překrucuje, manipuluje, lže. Bere vlastnosti
náležející Stvořiteli a tvrdí, že patří jemu, přitom se snaží vykreslit Otce
s jeho vlastními zlými vlastnostmi. Takto jsou lidé svedeni k tomu,
že se bojí právě Toho, ke Kterému by měli utíkat a volat o pomoc v boji
proti Satanovi.

Satanova
metoda boje, jeho krádeže a přivlastňování toho, co náleží jedině Všemohoucímu,
je možné vidět v jeho vychloubání, když byl vyhoštěn z nebe. Toto
chlubení bylo zaznamenáno v knize Izaiáš:

Jakž to, že jsi spadl z nebe, ó lucifeře v jitře vycházející?  . . . Však jsi ty říkával v srdci svém:
Vstoupím do nebe, nad hvězdy [Yahuwaha] silného vyvýším stolici svou . . .
Vstoupím nad výsosti oblaku, budu rovný Nejvyššímu. (Izaiáš 14,12-14)

Poté, co
potopa očistila zemi, Satan rychle ustanovil modlářství a snažil se obrátit
všechny k tomu, aby uctívali jeho. I když ještě žili Noe a Šem, lidé už uctívali
démony. V době Abrahama bylo uctívání model plně zakořeněno v myslích
většiny lidí. Yahuwah povolal Abrahama, aby vyšel a oddělil se, aby nesloužil
jiným bohům.

Během této
doby se Satan snažil spoutat lidi, aby mu sloužili, tím, že jeho démoni byli
přítomní v jejich chrámech. Bohatý muž nebo král si mohl postavit chrám,
ustanovit kněze a ceremoniálně pozvat konkrétního démona s konkrétním
jménem, aby žil ve vnitřní svatyni, v „nejsvětějším místě“ chrámu. Kněz
ustanovený ke službě tomuto konkrétnímu démonu-bohu pak vstupoval, obětoval
oběti a vzýval jméno tohoto boha s prosbou o přízeň. Lidé platili knězi,
aby se ptal démona otázky, konal zázraky nebo nějakým způsobem jim žehnal nebo
proklínal druhé.

To nebyla
pouhá šaráda. Důvod, proč lidé byli ochotni platit knězi a dávat oběti takovému
„bohu“, byl ten, že to fungovalo! Satan měl hodně způsobů, jak lidi oklamat a
udržet je v nadšení nad jeho podvody. Jejich okultní bohoslužba měla mnoho
tajemství a fascinujících obřadů, které vábily mysl a způsobovaly, že lidi
chodili zpátky a chtěli více. Konkrétní jméno individuálního démona-boha bylo
považováno za velice důležité. Věřilo se, že bez znalosti jejich jmen nemohl
člověk přijít do kontaktu s démonem. Pokud se nepřítel dostal ke jménu
tvého boha, mohl nabídnout větší oběť a získat tvého boha na svou stranu a
zničit tě. Proto lidé uchovávali jméno jejich boha důkladně v tajnosti.
S postupem času existovaly tisíce bohů bydlících v tisících chrámů a
odpovídali na tisíce jmen.

Mělo se za
to, že čím utajenější bylo jméno démona, tím větší byla jeho moc. Pokud byl bůh
„neznámý“, nikdo si nemyslel, že mu schází jméno. Věřilo se, že jeho jméno bylo
velmi dobře skryto. Při svém proslovu k mužům z Atén u Areopagu Pavel
využil tuto víru ve svůj prospěch, aby mohl kázat o Stvořiteli:

„Tedy Pavel, stoje u prostřed Areopagu, řekl: Muži Aténští, vidím vás
býti všelijak příliš nábožné lidi. Nebo procházeje a spatřuje náboženství vaše,
nalezl jsem také oltář, na kterémž napsáno jest:

NEZNÁMÉMU BOHU.

Protož Kteréhož ctíte neznajíce, Tohoť já zvěstuji vám: . . . [Yahuwah]
ten, kterýž stvořil svět i všecko, což jest na něm.“ (Skutky 17,22.23)

Nezbytnost
modlit se k určitému bohu jeho osobním jménem byl koncept dobře chápán
v starověkém světě.

V dávném světě se věřilo, že znalost jména nějaké osoby dávala moc
nad tímto člověkem. Poznání charakteru a vlastností pohanských „bohů“ se
považovalo za schopnost modlářů manipulovat nebo ovlivnit božstva efektivnějším
způsobem, než kdyby jméno božstva zůstalo neznámé. Proto neurčitost slova el
frustrovalo lidi, kteří doufali, že získají nějaký druh moci nad božstvem,
protože toto jméno neuvádí téměř žádnou indikaci o božím charakteru. To bylo
obzvláště pravda o el, hlavním kanaánském bohu. Staří Semité stáli ve smrtelné
hrůze před vyššími silami vykonávanými bohy a pokoušeli se o adekvátní usmíření
s nimi. Běžně spojovali božstvo s manifestací a použitím enormní
síly.[1]

Pro přístup
k takovému bohu se nemohl používat obecný název, protože to bylo neúčinné.
A tak šlo o neustálý boj o zachování jména vlastního boha v tajnosti,
zatímco bylo třeba získat co nejvíce tajných jmen jiných bohů. V době
zotročení izraelského národa měl Egypt přes 2000 jmenovaných bohů a někteří
z těchto bohů měli stovky jmen. Kněží žárlivě střežili znalost tajných
jmen těchto bohů, protože toto poznání jim dávalo moc nad těmi bohy, protože se
věřilo, že když byl nějaký bůh zavolán jeho osobním jménem, musel odpovědět.

Žádná egyptská bytost, ať už přirozená nebo nadpřirozená, se nemohla
vyhnout tomu, když ji někdo volal jejím jménem… V egyptské magii… je téměř
vše postaveno na tomto předpokladu… Kněz-mág věnuje veškeré své studium a
síly k tomu, aby „poznal“ (rokhu)
přesné složení jména… a magický zpěv (khrou),
který přesně reprodukuje všechny prvky (vysloveného jména), dává tomu, kdo to
ovládá, naprosté vlastnictví jmen-duší takto vyvolaných. Na takové neodolatelné
vzývání musí všechny viditelné i neviditelné bytosti odpovědět… Člověk, který
je naléhavě žádán nebo vyzýván, musí reagovat na takovou výzvu… Chce-li se
tomu vyhnout, musí udržet své jméno v tajnosti. Od nejprostších duchů až po
nejmocnější bohy, každý má „tajné jméno“, které nikdo nemá vědět.
Pečlivě si ho chrání jako svůj vlastní život. Protože jak texty říkají:
„toto je jeho jméno, kterým dýchá“.²

Někteří egyptští
bohové měli více jmen. Z 358 nejznámějších egyptských jmen bohů, uvádíme jen
ta, která začínají na „A“:

Aa, Aah, Aapep,
Abtu, Ah, Ahemait, Ahti(2), Ailuros, Aken, Aker, Amathaunta, Amaunet, Amemait,
Amen, Amen Ra, Amen Re, Amenhotep, Ament, Amentet, Amentit, Ammam, Ammit,
Ammon, Ammon Ra, Ammon Re, Ammut, Amn, Amon, Amon Ra, Amon Re, Amsit, Amun,
Amun Ra, Amun Re, Anat, Andjety, Anedjti, Anet, Anezti, Anhur, Anit, Ankh,
Ankhet, Ankt, Anouke, Anpu, Anti, Anubis, Anuket, Apademak, Apedemak, Apep,
Apepi, Apet, Apis, Apophis, Aptet, Arensnuphis, Ari Hes Nefer, Arsnuphis, Aset,
Aten, Aten Ra, Aten Re, Aton, Aton Ra, Aton Re, Atum, Atum Ra, Atum Re,

Co Satan nemůže
úplně zničit skrze lži, překrucuje a maří skrze nepochopení nebo vyzdvihuje
špatné věci. Zatímco je pravdou, že všichni mají volat k Otci a směrovat své
modlitby konkrétně k Němu voláním Jeho osobního jména, není pravdou, že jména
jsou magická. Stejně tak ale platí,
že nějaký titul není nemagický. To je past, do které pohané naletěli: věří, že
jména obsahují magickou moc.

Nejdůležitější
důvod, proč by člověk měl znát osobní jméno Otce a Syna, je ten, že pochopení významu Jejich jmen probouzí víru v
srdci žadatele. Víra v Otcovu lásku, víra v Jeho ochotu slyšet a odpovědět na
modlitbu, důvěra v Jeho zaslíbení je nezbytná k uvolnění božské moci. Jak jeden
známý spisovatel napsal: „Modlitba je klíč v ruce věřícího, aby odemkl nebeské
sýpky, kde jsou uschovány neomezené zásoby Všemohoucího“.³ Existují
rozhodně podmínky, které musí být splněny, aby byla modlitba vyslyšena: pokání,
poslušnost, uvědomění modlícího, že potřebuje božskou pomoc. „Naše velká
potřeba je sama o sobě důvodem a prosí nejvýmluvněji v náš prospěch. Ale… [Otec]
má být vyhledán, aby pro nás tyto věci učinil. On říká: Proste a bude vám
dáno.“⁴

Víra je základní předpoklad pro vyslyšení modlitby. Spasitel opakovaně spojoval
Svou schopnost odpovědět na prosby dle úrovně víry v srdci prosebníka. Překvapen
úrovní víry římského setníka, řekl těm, kdo šli za ním: „Amen, říkám vám,
takovou víru jsem nikde v Izraeli nenašel!“ Pak se obrátil k setníkovi a řekl: „Jdi.
Ať se ti stane, jak jsi uvěřil.“ (Matouš 8,10-13)

Tento princip byl později
opět potvrzen, když Syro-fénická žena prosila o uzdravení své dcery. Když jí
řekl „Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psům“, její víra se posílila. „Ano“
odpověděla, „ale i psi jedí zbytky ze stolu svých pánů“. (Matouš 15,21-28)
Spasitel se zaradoval z této odpovědi víry: „Jak velikou máš víru, ženo! Ať se
ti stane, jak toužíš.“ (verš 28)

Zde je vidět, jak je
důležité znát osobní jméno Stvořitele. Jeho jméno je zjevením Jeho moci, Jeho funkce a Jeho povahy.
Když to člověk ví, všichni ostatní bohové upadají do zapomenutí. Vše, co
zůstává, je jediný pravý Eloah, Stvořitel nebes a země, Který miluje každé
jedno ze Svých dětí, jako by nebylo jiného jedince na celé planetě.

Kdo ale miluje … [Yahuwaha], toho On zná. Pokud tedy
jde o požívání masa obětovaného modlám: Víme, že modla neznamená vůbec nic a že
není žádný jiný … [Eloah] než
jediný. Na nebi i na zemi jsou sice různí takzvaní bohové (a takových bohů a pánů
je celá řada), pro nás je ale jen jediný Eloah, Otec Yahuwah, z něhož je
všechno, i my pro Něj; a jediný … [Spasitel], skrze něhož je všechno, i my
skrze něj. (1.Korintským 8,3-6)

Toto je poznání tak
rozhodující pro všechny žijící v závěrečných dnech historie této země. Pro
mnohé lidi se dny před námi jeví jako temné a strašlivé. Kniha Zjevení uvádí sedm
posledních ran, hněv Yahuwahův vylitý na tuto hříšnou zemi bez příměsi milosti.
V této době je absolutně nutné pro Yahuwahův lid, aby měl víru v Jeho moc k
vysvobození, jak od nepřátel z vnějšku, tak od hříchu uvnitř.

Vzývej jméno Otcovo.
Odlož stranou tituly a slova, která Satan přivlastnil démonům. Volej k Němu
konkrétně a ve víře. Nechť tvá víra uchopí zaslíbení daná v Lásce. Poselství
Eliáše a Mojžíše zní po všechna staletí až k tomuto dni: Kdo je na straně Yahuwaha?
Je-li Baal tvůj bůh, služ jemu, ale jestliže je Yahuwah Stvořitelem, služ Jemu
s pokáním a pokorou, poslušností a vírou.

Staň se ti podle tvé
víry.

Stále si vzpomínám
na den, kdy na mne můj syn poprvé zavolal „Mama“. Moje první dítě, každá nová zkušenost
s ním byla vzácná. Vlastně na mne nevolal „Mama“. Bylo to více jako
mamamama! To bylo jedno! Jeho malá tvářička zářila štěstím, když jsem
k němu přišla, abychom ho vyzvedla po jeho spánku. Jeho ručičky mávaly a
pak ten nejsladší zvuk, který jsem kdy slyšela: „Mamamama!“

I když to nebylo
dokonale vyřčeno, byla to hudba v mých uších. Ukázalo to, že jeho malé
srdíčko mne rozpoznalo, jeho matku. A to je ta zkušenost při skutečném
modlitebním vztahu se Stvořitelem. Existuje velká hodnota v poznání pravého,
osobního jména Stvořitele . . . ale ne pro Jeho prospěch, ale pro náš. On je
náš Otec. Žádný milující rodič neodmítá žádost svého dítěte jen proto, že malé
dítě umí říct jen „tata“ a ne „tati“. Žádný milující rodič neodmítne naslouchat
nebo pomoci dítěti, pokud dítě nemá ten správný postoj nebo nedrží ruce „přesně
jak má“, když o něco žádá.

Totéž platí o
Nebeském Otci. On má jméno, osobní jméno a vyzývá každého, aby k Němu
volal Jeho jménem. Samozřejmě chápe, že jsme jen prach. Některé jazyky obsahují
zvuky, které jiné jazyky nemají, a pokud člověk není od mala vychován formovat
tyto zvuky, není vždy možné, aby jeho jazyk neznámé zvuky napodobil. Má matka
vyrůstala v anglicky mluvícím domově, ale jako velmi mladá se naučila
francouzsky od svých kamarádů. Dokázala svým jazykem vytvořit jisté zvuky,
které já nedokážu, nehledě na to, jak moc se snažím. Nemůžu to prostě nikdy
napodobit.

Nikdo – rodič či
nerodič – neodmítá odpovědět někomu, kdo ho zavolá jeho nebo jejím jménem, i
když nedokáže dokonale vyslovit jméno nebo šišlá. Jedna moje kamarádka je
francouzská Kanaďanka. Máme starého společného přítele jménem Thackery. Moje francouzsko-kanadská
kamarádka nebyla nikdy schopná vyslovit jeho jméno, protože francouzština nemá
ono měkké „th“. Maximálně se jí podaří vyslovit Zachary. Přesto ji Thackery neignoruje,
protože neumí správně vyslovit jeho jméno. Stejně tak žena jménem Rachelle by
neignorovala někoho z Číny, který vyslovuje její jméno „Lachelle“. Chápala
by, že v čínštině nemají zvuk „r“.

Tak také „ . . .
[Yahuwah] nestojí stranou, když mám problém mluvit. Pečlivě naslouchá
s více než lhostejnou pozorností. Překládá má nevýrazná slova a slyší, co
je opravdu uvnitř. Slyší mé vzdechy a nejisté tápání jako čistou prózu.“⁵

Daleko důležitější
než precizní výslovnost božského jména, jak to vyslovují andělé, je poznání
pravého významu tohoto jména. Jen
tehdy, když je pochopen význam jména, může člověk plně prožívat víru v moc
Toho, kdo nese toto jméno. To je důvod, proč je tak důležité znát osobní jméno
Otce.

Když je božské jméno
pochopeno ve své plnosti, je viděno jako zaslíbení. Toto zaslíbení pak
inspiruje všechny, aby volali ke Stvořiteli o každou potřebu. Jisté tituly jsou
přijatelné používat, když voláme na Všemohoucího. Spasitel Sám povzbuzoval,
abychom volali k Všemohoucímu. Aby posilnil naši důvěru v Yahuwaha,
učí nás Spasitel volat na Něj novým jménem, titulem, který je propojen
s nejužšími city a nejhlubší láskou lidského srdce. Dal nám tu čest
nazývat Yahuwaha naším „Otcem“.

Toto jméno, vyslovováno k Němu a o Něm, je znakem
naší lásky a důvěry k Němu a zárukou Jeho pozornosti a vztahu k nám. Je
Mu příjemné jako hudba, když Ho oslovujeme tímto jménem a žádáme o přízeň a
požehnání. Abychom si nemysleli, že nazývat Ho tímto jménem je troufalost, opakoval
to znovu a znovu. Chce, abychom si na toto oslovení [jméno] navykli. . . . [Yahuwah]
nás považuje za své děti. Vykoupil nás z bezstarostného světa a přijal nás za
členy královské rodiny, za syny a dcery nebeského Krále. Povzbuzuje nás,
abychom měli k Němu ještě hlubší a silnější důvěru, než jakou mají děti vůči
svým pozemským otcům. Rodiče milují své děti, ale . . . [Yahuwahova] láska je
daleko širší, hlubší a obsáhlejší než největší láska člověka. Je nezměrná.
Jestliže rodiče umějí svým dětem dávat dobré dary, jak nekonečně více dá náš
nebeský Otec Ducha Svatého všem, kdo Ho o to prosí?⁶

Bible nám říká, že
Yahuwah je LÁSKA.  (viz 1 Jana 4,8)
Protože nás miluje čistou láskou, nestanovil přesné normy tělesného postoje
nebo dokonalé výslovnosti jako podmínku, než vyslyší naše modlitby. Všechny
váhající duše ujišťuje: „všechny, kdo ke Mně přijdou, nevyženu ven.“ (viz Jan
6,37) V Jeho „Kázání na hoře“ učil Spasitel, které druhy modlitby jsou u
Yahuwaha přijatelné a které jsou nepřijatelné. Řekl:

A když bys se modlil, nebývej jako pokrytci. Obyčej
zajisté mají, v školách a na úhlech ulic stojíce, modliti se, aby byli vidíni
od lidí. Amen pravím vám, žeť mají odplatu svou. . . . A nebuďtež marnomluvní
jako pohané; nebo se domnívají, že pro tu svou mnohomluvnost vyslyšáni budou.
Nepřirovnávejtež se tedy jim.⁷

Modlitba nemá být
nikdy konkrétní sadou slov nebo určitých pohybů, kterými procházíme, abychom si
koupili božskou přízeň. Spasitel vysvětlil, že takové zvyky a divadlo není
nutné, když mluvíme k Otci.

Ale ty když bys se modlil, vejdi do pokojíka svého, a
zavra dvéře své, modliž se Otci svému, kterýž jest v skrytě, a Otec tvůj,
kterýž vidí v skrytě, odplatí tobě zjevně. . . . neboť ví Otec váš, čeho jest
vám potřebí, prvé než byste vy ho prosili.⁸

Účelem modlitby není
oznámit Yahuwahovi naše potřeby. On už zná naše potřeby a vše má naplánováno,
aby nám poskytl.

Modlitba je otevření srdce . . . [Otci] jako příteli.
Není nezbytná k tomu, abychom [Yahuwahovi] oznámili, jací jsme, ale
abychom byli schopni Ho přijmout. Modlitba nepřináší . . . [Otce] dolů
k nám, ale přivádí nás nahoru k Němu.⁹

Nebo jak Oswald
Chambers kdysi řekl: „Naše běžná představa o modlitbě se nenachází v Novém
Zákoně. Díváme se na modlitbu jako na prostředek, kterým něco získáme pro sebe;
ale Biblická představa o modlitbě je ta, že můžeme poznat . . . samotného
[Yahuwaha].“ To je účel modlitby a toto je důvod, proč je důležité znát pravé
božské jméno. Yahuwahovo osobní jméno je stejně tak svaté jako On sám a je
zjevením Jeho charakteru.

Když člověk zná
Yahuwaha jako svého milujícího Otce, bude mít důvěru zavolat Ho jménem
v modlitbě. Nebude to líná, polovičatá, neurčitá modlitba. Charles H.
Spurgeon, uznávaný kazatel z 19. století, jednou uvedl: „Existuje
všeobecný druh modlitby, který selhává, protože mu chybí přesnost. Je to, jako
kdyby všichni vojáci regimentu stříleli ze svých pušek kamkoliv kolem. Je
možné, že by byl někdo zabit, ale většině nepřátel by se nic nestalo.“ Člověk,
který důvěřuje svému Stvořiteli, tak jako důvěřuje svému lidskému otci, se
nebude bát předložit své potřeby jednoduchým a důvěřujícím způsobem, tak jako
dítě prosí o vodu, když je příliš malé, aby dosáhlo na kohoutek.

Musíme důvěřovat zaslíbením . . . [Yahuwaha]. Musíme
pokračovat v naších povinnostech ve víře, že . . . [On] udělá právě to, co
pověděl, že udělá, a že požehnání, o která jsme prosili, k nám přijdou,
když je budeme nejvíce potřebovat. Každá prosba vstupuje do srdce [Otce], když
přicházíme s vírou. Nemáme dostatek víry. Musíme se dívat na našeho nebeského
Otce jako na toho, kdo je ochoten pomoci nám více, než pomáhá pozemský rodič
svému dítěti. Proč Mu nedůvěřovat? „Kterýž ani vlastnímu Synu svému neodpustil,
ale za nás za všecky vydal jej, i kterakž by tedy nám s ním všech věcí nedal?“
(Římanům 8,32)¹⁰

Modlitba je výsada,
ale ne přepych, který si člověk bere nebo opouští, jak mu diktuje rozmar nebo
čas. Vzývat jméno Otce je životní nutnost! Tak jak velký protestantský
reformátor John Wesley kdysi prohlásil: „Mám tak hodně práce, že strávím
několik hodin na modlitbě, než jsem schopen ji vykonat.“

Modlitba je dýcháním duše, kanálem všech požehnání.
Když . . . kajícník vyslovuje svou modlitbu . . . vidí [Otec] jeho boje,
sleduje jeho konflikty a zaznamenává jeho upřímnost. Má Svůj prst na jeho pulsu
a sleduje každý jeho tep. Neunikne mu žádný jeho pocit vzrušení, záchvěv emoci,
stín zármutku, skvrna hříchu, žádná myšlenka nebo záměr. Tato duše byla koupena
za nekonečnou cenu a je milována s péčí, která je nezměnitelná.¹¹

Člověk, který miluje
svého nebeského Otce, se nebude zdráhat volat k Němu jménem v každé
zkoušce nebo zmatku. Důvěra v lásku a moc Toho, který nese jméno
zaslíbení, je přirozenou věcí k následování Pavlových pokynů: „Vždycky se
radujte, bez přestání se modlete, ze všeho díky čiňte; nebo ta jest vůle . . .
[Yahuwahova] v . . . [Yahushuovi Pomazaném] při vás.“ (1. Tessalonickým
5,16-18)

Spasitel naléhal, aby se Jeho lid modlil bez přestání.
To neznamená, že bychom měli být stále na kolenou, ale že modlitba musí být
jako dýchání duše. Naše tiché prosby, kdekoliv se nacházíme, musí směřovat k .
. . [Otci], a . . . [Spasitel], náš Advokát, prosící v náš prospěch,
přináší s kadidlem Jeho spravedlnosti naše žádosti k Otci.¹²

Není možné být stále
na kolenou. Srdce však může být přitahováno k Otci v modlitbě. Když
je někdo v problému, smutný nebo zmatený, modlitby jako šípy letí do nebe
a přijímají okamžitou pozornost Otce. V Jeho přítomnosti je plnost
radosti! Je naší výsadou být v Jeho přítomnosti, když se modlíme. Proto by
měla být modlitba Jeho dětem tak přirozená jako dýchání. „Postupně si zvykejte
vnášet Modlitbu do všech svých denních činností – mluvte, jednejte, pracujte
v pokoji, jako byste byli v modlitbě, jak byste vskutku měli být.“¹³

Řekni . . . [Otci] všechno, co máš na srdci, tak jako
si někdo vylévá srdce, jeho potěšení a jeho bolesti, k drahému příteli.
Řekni . . . [Mu] o svých potížích, aby . . . tě [On] mohl utěšit; . . . [řekni
Mu] o svých tužbách, aby je mohl očistit; řekni . . . [Mu] o tvých nelibostech,
aby ti mohl pomoci je překonat; mluv k . . . [Otci] o tvých pokušeních, aby tě
mohl před nimi ochránit: ukaž . . . [Yahuwahovi] rány na tvém srdci, aby je
mohl uzdravit. Pokud takto vyliješ všechny své slabosti, potřeby a problémy,
nebudeš mít nouzi o to, co říct. Mluv z hojnosti svého srdce, bez velkého
rozmýšlení řekni, co ti přijde na mysl. Požehnaní jsou ti, kdo dosáhnou
takového důvěrného, otevřeného styku se . . . [svým Stvořitelem].¹⁴

Měli bychom pozvedat k nebi naši duši v modlitbě při
naší každodenní práci. Jako kadidlo stoupají tyty tiché prosby k trůnu milosti
a nepřítel je poražen. Křesťan, který se tímto způsobem přidrží . . .
[Yahuwaha], nemůže být přemožen. Žádný úskok nepřítele ho nepřipraví o pokoj.
Všechna zaslíbení [Otcova] Slova, všeliká moc božské milosti, všechny zdroje .
. . [Všemohoucího] jsou zaslíbené k zajištění jeho vysvobození.

Je úžasné, že jako nehodní a chybující smrtelníci můžeme
přednášet své žádosti . . . . [svému Stvořiteli]. Jakou vyšší moc by člověk
chtěl mít, než tuto – být spjat s Nekonečným? Slabý, hříšný člověk může
rozmlouvat se svým Tvůrcem. Můžeme vyslovovat slova, jež přicházejí k trůnu
Panovníka vesmíru. Můžeme rozmlouvat s . . . [naším Spasitelem], když kráčíme
cestou a On praví: Já jsem ti po pravici.

Můžeme rozmlouvat s . . . [Otcem] ve svém srdci.
Můžeme kráčet ve společenství s . . . [Jeho Synem]. Při své všední práci můžeme
vyjadřovat touhy svého srdce, ač je nikdo z lidí neslyší. Ale toto slovo
nezůstane neoslyšeno, neztratí se. Nic nemůže touhu srdce utlumit. Povznáší se
nad ruch ulice a hluk strojů. Vždyť mluvíme k . . . [Yahuwahovi] a On naší
modlitbu slyší.

Proste tedy, proste a bude vám dáno. Žádejte o pokoru
a moudrost, odvahu i vzrůst vaší víry. Na každou upřímnou modlitbu dostaví se
odpověď. Je sice možné, že tato odpověď nepřijde právě ve chvíli, kdy bychom my
chtěli, ale přece přijde v pravý čas. Bůh odpovídá na naše modlitby, které
vysíláte o samotě, únavě i ve zkouškách. Snad ne vždy dle vašeho očekávaní, ale
vždy pro vaše dobro.¹⁵

Když vzýváš jméno
Otce, nemusíš vždy vidět nebo cítit okamžitou odpověď. Tvoje modlitba je však
vždy ihned slyšena. Často se říká, že někdy je odpovědí „ano“, někdy je
odpovědí „ne“, a někdy je odpovědí „počkej chvíli“.

Ale příliš často to
lidé vzdávají. Buď nesetrvávají v modlení nebo si myslí, že nejspíš
požadují příliš hodně a tak prosí o něco menšího. Otec však „neotálí
s vyslyšením našich modliteb, protože by nechtěl dávat; ale aby zvětšil
naši touhu a tím nám mohl dát daleko více.“¹⁶

Když se někdy člověk
teprve učí, jak se modlit, není si jistý, jak to má dělat. Vždy je vhodné
děkovat svému Stvořiteli. Řekni mu, za co jsi mu vděčný! Vždy se můžeš modlit
modlitbu známou jako „Modlitba Pána“. To je modlitba, kterou Spasitel učil
v Jeho Kázání na hoře:

Otče náš, kterýž jsi v nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám viny naše, jakož i my odpouštíme viníkům
našim.
I neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé jest království, i moc, i sláva, na věky.
Amen. (Matouš 6,9-13)

To je také modlitba,
kterou učil Své učedníky. (viz Lukáš 11,2-4) Je to model modlitby, protože
uznává Otce v Nebi, prosí o to, aby se stala Jeho vůle, předkládá prosté
potřeby a prosí o duchovní požehnání, přičemž ponechává vše na Něm, Který má
nekonečnou moudrost. Není nic špatného na tom, uzavírat vlastní soukromou
modlitbu touto dokonalou modlitbou.

Skrytá modlitba,
modlitba v soukromí svého vlastního srdce, přináší božskou sílu potřebnou
pro všechny, kteří chtějí zvítězit v boji proti hříchu a svému já.
Existují však jiné druhy modlitby, které mohou být také velkým požehnáním.
Modlitba ve skupinách může být obrovským požehnáním, kdy Duch Svatý přichází a
uvádí srdce modlících do souladu a k Yahuwahovi. Když je někde velká
skupina, lidé se rozdělí do malých skupinek po čtyřech nebo pěti lidech.

Dalším způsobem,
který přináší obrovská požehnání, je modlitba „v jedné mysli“. Jeden věřící
začne modlitbu a řekne Otci, co má na srdci. Jiný člověk se může zapojit
v kteroukoliv dobu, stejně tak i někdo další. Když se lidé modlí v kruhu
postupně jeden po druhém, může Duch Svatý přivést do mysli něco, co může být
zapomenuto, než na člověka přijde řada. Mít svobodu promluvit a modlit se „v
jedné mysli“, podle toho, jak vede Duch Svatý, je hluboce obohacující a
duchovně povznášející zkušenost.

Stvořitel dal Svým
dětem každé povzbuzení, aby k Němu volali podle Jeho jména.

Náš nebeský Otec čeká na to, aby nám mohl plně
požehnat. Je naší výsadou pít plnými doušky ze studnice bezmezné lásky. Není
proto divné, že se modlíme tak málo? . . . [Yahuwah] je ochoten vyslechnout
upřímnou modlitbu i toho nejskromnějšího ze svých dětí, a přesto se zdráháme
přednést . . . [Yahuwahovi] své potřeby. Co si mohou nebeští andělé myslet o
ubohých, bezmocných lidech, podléhajících pokušením, když . . . [Stvořitelovo]
srdce ve své nekonečné lásce po nich touží, je ochotné jim dát více, než oč
mohou žádat nebo nač mohou pomyslet? Lidé tak málo prosí, a mají tak málo víry.
Andělé se s radostí sklánějí před . . . [svým Stvořitelem], jsou rádi v Jeho
blízkosti. Setkávání se . . . [svým Stvořitelem] pokládají za svou největší
radost; naproti tomu se zdá, že lidé, kteří potřebují tolik pomoci, jež jim
může poskytnout jen . . . [Yahuwah], žijí spokojeně bez světla Jeho Ducha, bez Jeho
společenství.

Temnota zla obklopuje ty, kdo zanedbávají modlitbu.
Našeptávaná pokušení nepřítele je svádějí k hříchu, protože nepoužívají výsady,
kterou jim dal . . . [Otec] v božském ustanovení modlitby. Proč by měli
mít synové a dcery . . . [Yahuwaha] nechuť se modlit, když modlitba je klíčem v
rukou věrných, jímž se otevírá nebeská pokladnice nezměrných pokladů
Všemohoucího?¹⁷

Vzývej jméno svého
Stvořitele! On čeká s toužícím srdcem, aby mohl vyslyšet tvé modlitby.
Nechá se naleznout všemi, kdo ve víře vzývají Jeho jméno.

Klikni zde
a shlédni video!

1 El, #410, The New
Strong’s Expanded Dictionary of Bible Words.)

2 Encyclopædia of
Religion and Ethics,  James Hastings,
John A. Selbie, and Louis H. Gray, eds., (New York: Charles Scribner’s Sons,
1917), Vol. 9, p. 152.

3 E. G. White, Steps
to Christ, pp. 94-95.

4 Ibid.

5 Timothy Jones

6 E. G. White,
Christ’s Object Lessons, p. 142.

7 Matthew 6:5, 7-8a,
NKJV

8 Matthew 6:6, 8b,
NKJV

9 E. G. White, Steps
to Christ, p. 93.

10 E. G. White, That
I May Know Him, p. 230.

11 E. G. White,
Maranatha, p. 85.

12 E. G. White, That
I May Know Him, p. 78.

13 François Fénelon

14 Ibid.

15 E. G. White,
Messages to Young People, pp. 249-250.

16 Anselm of
Caterbury

17 E. G. White, Steps to Christ, p.