Hledání
pravé Ekklesia…
V dnešním světě existují tisíce církví a
všechny tvrdí, že reprezentují pravou Yahuwahovu víru. Některé z nich
tvrdí, že oni a nikdo jiný jsou tou ekklesia, a kdo se jim nepřizpůsobí, ten
bude ztracen. Zdá se to být odrazující a nemožný úkol, identifikovat, která –
pokud vůbec – je ta pravá Yahuwahova ekklesia.
Měsíce studia jsou zapotřebí
k adekvátnímu zhodnocení dokonce jen jediné z těchto denominací. A i
když je tak učiněno, zůstává otázkou, zdali takové hodnocení stojí na pevném
základě. Zkušený hledač velmi dobře ví, že byla doba, kdy dával podle svých
osobních kritérií přednost jedné denominaci, a v jiné době zase některé
jiné. Proto samotný průzkum nemůže dát konečnou odpověď.
Bible se zdá být objektivním a spravedlivým
kritériem, podle kterého se dá posoudit, jak dobře si církve vedou. Ale
v praxi narážíme na skutečný problém. Zaprvé je Bible tak obsáhlá, že to
vyžaduje více práce, než je možné, abychom ohodnotili různé církve. Zadruhé
jsou kritéria, která stanoví nějaký člověk nebo i výbor na základě Bible,
zjevně subjektivní. Bible může vést k mnoha výkladům a každý člověk může
mít své vlastní představy o tom, co je důležité a co má být zahrnuto. Může být
velmi snadno zvoleno tisíce „Biblických“ kritérií hodnocení.
Řešením je vzít v úvahu jen ty texty
Bible, které uvádějí nejvyšší požadavky zjevené Yahuwahem, které vyjadřují
komplexní popis toho, čemu by měly lidské bytosti věřit a co by měly dělat.
Tímto způsobem může být ustanoveno úplné kritérium, aniž by bylo nutné uvádět
subjektivní hlediska. Desatero přikázání je jediným textem, který tvrdí, že byl
vyřčen samotným Yahuwahem, bez prostřednictví nějakého proroka, anděla, snu
nebo vidění, a to veřejně k obrovskému množství lidí ze všech národů. Je
zaznamenáno, že přišli z hlavního města lidské civilizace tehdejší doby.
Spočítáno bylo tehdy přes dva milióny lidí představujících lidskou rasu té
doby. Žádný jiný text klasických náboženských knih na celém světě netvrdí něco
stejného. Ať už věříme tomuto příběhu nebo ne, tento text je svým tvrzením
výjimečný a proto také nejlepším kritériem, podle kterého můžeme hodnotit
církve.
Dalším dobrým důvodem pro použití Desatera
přikázání jako nástroje rychlého a bezpečného hodnocení je to, že většina
křesťanství uznává autoritu Desatera. Je pravda, že pár hlasů je proti. Ale
většina těch, kdo tvrdí, že jsou křesťané, patří k denominacím, které
nejen uznávají autoritu Desatera, ale dokonce dávají Desateru přední místo ve
svých katechismech a publikovaných knihách vyučujících jejich věrouky. Takové
na Desateru založené katechismy existují pro Římské katolíky, ortodoxní,
luteránská, reformovaná, anglikánská, metodistická a presbyteriánská
společenství, jmenujeme-li jen některé, které shlukují většinu křesťanské
populace v těchto denominacích.
Je spravedlivé i objektivní hodnotit církve a
denominace na základě Desatera. Desatero je adekvátním měřítkem, zdali je
denominace v odpadnutí nebo ne. Samozřejmě mohou existovat prvky
denominace odhalující její padlý charakter, který není zjevný jen prozkoumáním
stavu podle přikázání v Desateru. Mohou tam být neoprávněná břemena, která
denominace vkládají na své členy ve formě nauk a praktik, která nejsou zmíněna
v Desateru. Jinými slovy, Desatero nemusí odhalit míru odpadnutí
denominací, ale pokud je odhalí jako padlé, pak jsou zajisté padlé.
Z praktického hlediska však postačí jen
tři přikázání:
- Nebudeš mít
žádného jiného elohim přede Mnou. - Pamatuj na
den Sabat, abys jej světil. - Nezabiješ.
Nezdá se, že by existovala jediná církev nebo
denominace, která by zachovávala všechna tato tři přikázání, nemluvě o deseti.
Je Římsko katolická církev v odpadnutí?
Abychom byli spravedliví, prozkoumejme Římsko
katolickou církev podle jejich vlastní verze Deseti přikázání v Exodu 20 z
the Douay-Rheims Version of 1899.
(Exo 20:1) Yahuwah
vyhlásil všechna tato přikázání:
(Exo 20:2) Já jsem Yahuwah,
tvůj Elohim; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.
(Exo 20:3) Nebudeš
mít jiného Elohim mimo mne.
(Exo 20:4) Neuděláš
si tesanou modlu ani jakékoliv zpodobení toho, co je nahoře na nebi nebo dole
na zemi či ve vodě pod zemí.
(Exo 20:5) Nebudeš
se jim klanět a nebudeš jim otročit, neboť já Yahuwah, tvůj Eloah, mocný,
žárlivý, který s trestem navštěvuji vinu otců na synech i na třetí a na čtvrté
generaci těch, kdo mě nenávidí,
(Exo 20:6) ale
prokazuji milosrdenství tisícům těch, kdo mne milují a zachovávají mé příkazy.
(Exo 20:7) Nebudeš
brát jméno Yahuwaha, svého Eloaha, nadarmo, protože Yahuwah nenechá bez trestu
toho, kdo bere jméno Yahuwaha svého Eloaha nadarmo.
(Exo 20:8) Pamatuj
na den Sabat, abys ho světil.
(Exo 20:9) Šest dní
budeš pracovat a dělat všechnu svou práci,
(Exo 20:10) ale
sedmý den je Sabat patřící Yahuwahovi, tvému Eloah. Nebudeš dělat žádnou práci
ty ani tvůj syn ani tvá dcera, tvůj otrok ani tvá otrokyně, tvé zvíře ani tvůj
příchozí, který je ve tvých branách,
(Exo 20:11) protože
šest dní Yahuwah dělal nebesa a zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmý den
odpočinul. Proto Yahuwah požehnal sedmý den a posvětil ho.
(Exo 20:12) Cti
svého otce a svou matku, aby se prodloužily tvé dny na zemi, kterou ti dává Yahuwah,
tvůj Eloah.
(Exo 20:13) Nezabiješ.
(Exo 20:14) Nesesmilníš.
(Exo 20:15) Nepokradeš.
(Exo 20:16) Nevydáš
proti svému bližnímu křivé svědectví.
(Exo 20:17) Nebudeš
dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po
jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po
ničem, co patří tvému bližnímu.
Verš 2 a 3 odkazuje na Yahuwaha použitím
zájmena „já“ a „mne“. To je přesný odraz z originální hebrejštiny. Tato
slova jsou jednotného čísla. Když máme na mysli více než jednu osobu, vždy
používáme zájmena „my“ a „nás“ nebo odpovídající slova v jiných jazycích.
Bylo by ohromující, nevhodné a velmi neobvyklé použít i jen pro skupinku tří
osob zájmena „já“ a „mne“ namísto „my“ a „nás“. Text jasně uvádí „Yahuwah tvůj
Eloah“ jako jedinou osobnost. Pokud Římsko katolická církev, nebo nějaká jiná
v tomto případě, zavrhuje existenci tohoto Jediného Eloah Všemohoucího,
který promlouvá dle textu tato slova, nebo z Něj dělá skupinu více osob,
kde je více než jeden, to znamená, že tam je více než jeden zde mluvící, pak
selhává při první zkoušce kritéria. To samo už stačí ke klasifikaci církve nebo
denominace jako padlé.
Projde Římsko katolická církev touto první
zkouškou? Pojďme se podívat. Tři citáty z mnoha podobných v Římsko
katolickém katechismu jsou dostačující.
Článek 249: „Zjevená
pravda o Nejsvětější Trojici byla od počátku kořenem živé víry církve…“
Článek 258: „Celá
božská ekonomie (řád spásy) je společným dílem tří božských osob…“
Článek 266: „Toto
je však katolická víra, že uctíváme jednoho Boha v Trojici a Trojici v
jednotě, aniž bychom směšovali osoby či rozlučovali podstatu: jiná je totiž
osoba Otce, jiná Syna, jiná Ducha svatého; jediné je však božství, rovná sláva
a stejná věčná velebnost Otce a Syna a Ducha svatého.“ (Athanasian Creed: DS
75; ND 16).
Skrze tuto nauku se Římsko katolická církev
sama staví do sporu s kritériem Desatera a sama se projevuje jako padlá
církev. Není třeba více důkazů než tento.
Ale pokračujme dále. Verš 4 a 5 zakazuje
vytváření, zbožňování a otročení sochám nebo obrazům. Projde Římsko katolická
církev tímto druhým testem?
Článek 2132: „Křesťanská
úcta obrazů neodporuje prvnímu přikázání, které zakazuje modly. Vždyť „úcta
prokazovaná obrazu patří tomu, koho obraz představuje“, a „kdo uctívá obraz,
uctívá v něm osobu, která je na něm namalována“. Čest vzdávaná posvátným
obrazům je „zbožná úcta“, a nikoliv klanění, které přísluší jen Bohu. „Kultovní
úkony se neobracejí k obrazům jako takovým, nýbrž nakolik slouží ke zpodobení
vtěleného Slova. A tak hnutí mysli, které se obrací k obrazu jako obrazu, se
nezastaví u něho, nýbrž směřuje ke skutečnosti, kterou představuje.“
Tak jako se nauka o Trinity (Trojici) snaží
zachovat jedinost Yahuwaha, zatímco zavádí pohanský trinitariánský model, tento
princip se snaží ospravedlnit používání obrazů s tvrzením, že tato
oddanost obrazům směřuje k „Bohu“ a ne k obrazu samotnému. I když je to bezpochyby
pravda, tento spíše odzbrojující požadavek nebere v úvahu, jak se zdá,
konkrétní požadavky přikázání „neuděláš, nebudeš se jim klanět, nebudeš jim
otročit“. I když je tento katolický argument akceptován, praxe spočívá někde
v nedefinovatelné oblasti slova „uctívat“. Nejméně polovina tohoto
přikázání je přestoupena.
Je Římsko katolická církev v souladu s veršem 7?
Článek 2143: „Mezi
slovy zjevení má jedno zvláštní význam, je to slovo zjevující Boží jméno. Bůh
je svěřuje těm, kdo v něho věří. Zjevuje se jim ve svém osobním tajemství. Dar
jména náleží do řádu důvěrnosti a intimity. „Jméno Pána je svaté.“ Proto je
člověk nesmí zneužívat. Má je uchovávat v paměti v tichém klanění plném lásky.
Nezařadí je mezi svá slova, pokud by jím nechtěl chválit, velebit a oslavovat.“
Toto vyjádření se zdá být v souladu
s přikázáním. Ti, kdo interpretují toto přikázání jako zcela zakazující
přísahat, nebudou v souladu s článkem 2154.
Článek 2154: „Z
učení svatého Pavla církevní tradice pochopila, že Ježíš není proti přísaze,
je-li skládána ze závažného a spravedlivého důvodu (např. před soudem).
„Přísaha, to jest vzývání Božího jména na svědectví pravdy, může být učiněna
pouze pravdivě, uváženě a spravedlivě.““
A stejně tak jde o nesoulad z článkem 2155.
Článek 2155: „Svatost
Božího jména vyžaduje nedovolávat se jej kvůli malichernostem a vyžaduje, aby
se přísaha neskládala za takových okolností, kdy by to mohlo být vysvětlováno
jako schvalování moci, která přísahu neprávem požaduje. Je-li přísaha vyžadována
občanskými úřady neprávem, může být odmítnuta. Musí být odmítnuta, když je
vyžadována k něčemu, co odporuje lidské důstojnosti nebo společenství církve.“
Vidíme to tak, že Římsko katolická církev má
pravdu ve svém výkladu zákona, že přísaha se může konat. Zarážlivé je však to,
že důstojnost církve je postavena nad zákon. Tento článek by například bránil
člověku vydat přísežné svědectví v případě pedofilie spáchané knězem.
Možná církev dělá rozdíly v tomto ohledu, ale v každém případě tak
činí s autoritou, která je postavena nad mravní zásady. Vyhrazuje si právo
definovat mravní zásady a to není přijatelné.
Pokud je verš sedm dvojsmyslný, a uznali
bychom pochybnosti církve Říma, verše 8-11 dvojsmyslné nejsou. Římská církev se
zcela jasně staví proti doslovnému významu a praktikování přikázání o Sabatu
skrze ustanovení neděle.
Článek 2175: „Neděle
se jasně liší od soboty, po níž časově každý týden následuje, a nahrazuje pro
křesťany její obřadní předpis. V Kristově Veliké noci (pascha) dovršuje
duchovní náplň hebrejské soboty a ohlašuje věčné odpočinutí člověka v Bohu.
Vždyť bohoslužba zákona připravovala na Kristovo tajemství a to, co se v ní
konalo, bylo předobrazem poukazujícím na Krista: „Ti, kteří žili ve starém řádu
věcí, se obrátili k nové naději a nehleděli už k sobotě, ale žili podle neděle, dne Páně, v němž je náš život posvěcen skrze milost Pána a jeho smrt.“
I kdybychom akceptovali dost nerozumné
slovíčkaření ohledně Trinity, rozumné slovíčkaření o obrazech a poněkud sporný
výklad přísahání, postoj vůči Sabatu je tak nepřátelský vůči jasnému smyslu veršů
desatera, že dokazuje odpadnutí Římsko katolické církve.
I když není nutné jít dále v našem
vyšetřování, může být poukázáno na to, že Římsko katolická církev nejvíce
vyzdvihuje ostatní přikázání. Existuje zde pokus oživit svou vlastní autoritu dodatky
k významu vzdávání úcty rodičům. Existuje vývoj konceptu spravedlivé
války, ale ten je tak obklopen teorií, že by se praxi mělo předejít, pokud je
uvedený postoj církve přijat ve všech bodech. Pokud opomineme u Římské
katolické církve pochybnosti ve všech možných bodech, stále zůstává v
odpadlictví ve věci jediného Yahuwaha a Sabatu, které zaměnila za Trinity a
neděli.
Zajisté existují jak polehčující, tak
usvědčující okolnosti. Ale kritéria, která následujeme, adekvátně ukazují, že
Církev Říma je v odpadnutí.
Jak je
to s Ortodoxní církví?
Zdá se, že v tuto chvíli neexistuje
v Ortodoxní církvi žádná jediná, autorizovaná anglická verze Bible.
Ortodoxní církve zakládá své Bible na LXX v řečtině. Zatímco LXX se často
odlišuje od hebrejské Bible a tím pádem i od anglické King James Version Bible,
deset přikázání se jeví být vcelku stejné. Jediným významnějším rozdílem se
jeví skutečnost, že slovo Sabat ve verši 8 je v LXX množného čísla.
Protože tím tento text otevírá možnost výkladu zahrnujícího roční svátky, není
to nezbytně slabá stránka.
První věta v Ortodoxním katechismu (http://orthodoxcatechism.org/), pod
článkem Svatá Trojice, je tato:
„Věříme
v jednoho Boha. Tento Bůh je trinitarián (trojjediný). To znamená, že Bůh
zahrnuje tři osoby: Otce, Syna a Ducha Svatého.“
To by mělo stačit k tomu, aby bylo
prokázáno, že Ortodoxní církev je padlá.
LXX používá řecká slova ve verši 5, která se
zdají více konkrétní, než ta v katolické Douay-Rheims verzi, a podle toho
také Ortodoxní tradice ustupuje od rozsáhlého modlářství nacházejícího se
v Římské církvi.
„Pravda vyjádřena
výše, která je zjevena v křesťanství, takto formuje základy křesťanského
obrazového umění. Obraz (nebo Ikona) nejenže neodporuje podstatě křesťanství,
ale je s ním najisto spojen; a to je ten základ tradice, že od samého
počátku byly Dobré Zprávy přinášeny světu skrze církev, jak slovem, tak
obrazem.
Svatý Jan
z Damašku, církevní otec z osmého století, který psal o
ikonoklastických (proti-ikonám) sporech v církvi, vysvětluje: Protože se
Slovo stalo tělem (Jan 1,14), nejsme už děti, vyrostli jsme, byla nám dána
skrze Boha moc rozlišovat a víme, co může být zobrazeno a co je nevylíčitelné. Od
chvíle, kdy se nám Druhá Osoba Svaté Trojice zjevila v těle, můžeme Ho
portrétovat a reprodukovat za účelem rozjímání o Tom, který se snížil tak, aby
byl viděn. S jistotou můžeme znázorňovat Boha Neviditelného – ne jako
neviditelnou bytost, ale jako Toho, který se Sám učinil kvůli nám viditelným
skrze sdílení našeho těla a krve.
Svaté Ikony
(obrazy) vytvořené po boku Božských služeb, jako jsou Služby vyjádřené v učení
Církve ve shodě se slovem Svatého Písma. Podle učení 7. ekumenického koncilu
není Ikona viděna jako pouhé umění, ale že zde existuje dokonalá shoda Ikony ke
Svatému Písmu, protože když je Ikona ukázána skrze Svaté Písmo, Svaté Písmo je
učiněno nepopiratelně jasnější skrze Ikonu.“ (Acts of the 7th Ecumenical
Council, 6).
http://www.ocf.org/OrthodoxPage/reading/catechism.html
Postoj Ortodoxní církve se liší od Římsko
katolické v tom, že zakazuje dle přikázání rytiny nebo trojrozměrné
zpodobnění. Teologický koncept dvojrozměrných obrazů se také do jisté míry
liší. Kompletní paralela je koncipovaná mezi ikonou či obrazem a Slovem
zjevení, obojí je viděno jako vyučování rovnocenné autority. V tomto, jako
i v mnoha jiných věcech, je Řím hlouběji v odpadlictví, níže než ostatní
církve. Bylo by odpovídající tvrdit, že Řím je modlářský v užívání obrazů,
zatímco Ortodoxní církev není. Avšak striktním pohledem na verše 4 a 5, je
možné obě dvě církve vidět jako modlářské.
Ohledně verše 7 se Ortodoxní církev zdá být
v souladu s požadavky přikázání. Ale ve věci Sabatu je Ortodoxní
církev nedostačující. I když nezaměnila Sabat za neděli, většinou zanedbává
Sabaty až na jeden v roce.
„Ve velkou a svatou
Sobotu uvažuje církev nad tajemstvím Pánova sestoupení do Hádes (záhrobí),
místa mrtvých.“ (http://lent.goarch.org/holy_saturday/learn/)
Svátá Sobota se slaví i v Římské tradici,
ale bez uznání za Sabat.
Ortodoxní církev většinou podporuje zbytek
přikázání. Je taktéž nevyhovující jako svědek proti zabíjení ve válečnictví. Když
se podíváme na praxi, tak obě, Římsko katolická církev i Ortodoxní církev, jsou
nevyhovující v otázce zabíjení. Katolická drancování během 2. světové
války, spáchaná skrze katolické Chorvaty s tichým požehnáním církve, byla
důvodem pro nedávné Ortodoxní odplaty v Bosně, odplaty, které svět tak
krutě odsoudil. Vážné zamyšlení se nad přikázáním o zabíjení by na obou
stranách zachránilo mnohé lidské životy. Ale ani jedna církev nemá morální sílu
či teologické pochopení tohoto přikázání, aby zamezila pokračujícímu násilí.
Ortodoxní církev, stejně tak jako Řím, nesplňuje požadavky přikázání
„Nezabiješ“.
Zatímco Ortodoxní církev nedosahuje stejné úrovně
vzpoury proti Yahuwahovi jako Římská církev, její lpění na Trojici a zanedbávání
Sabatu dokazují, že je padlou církví.
Koptická církev se liší od Ortodoxní hlavně
v Monofyzitské otázce. Ortodoxní nauka říká, že Yahuwahův Syn měl dvě
přirozenosti, jednu božskou a druhou lidskou. Kdežto monofyzitský postoj říká,
že existuje jen jedna přirozenost, která je obojí – božská i lidská. V praxi
to vedlo ke zdůraznění Yahushui hlavně jako Eloaha, a ne jako člověka.
Etiopská církev se liší od Koptické
zachováváním sedmého dne Sabatu. Všechny historické formy východního
křesťanství mají nějakou formu Trinity (Trojice). To platí také o Etiopské
církvi, která je taky monofyzitská. Když to shrneme podle kritéria desatera
přikázání, všechny dávné, historické církve jsou padlé kvůli modlářství.
Všechny přijaly pohanskou Trinity (Trojici). Některé více než jiné provozují
velmi pochybné uctívání obrazů a soch. Všechny kromě Etiopské církve
zanedbávají Sabat, a Římsko katolická církev ve skutečnosti nahradila Sabat
nedělí. Jak zjevně jsou všechny odpadlé! Co do počtu členů tvoří tyto církve
obrovskou většinu dnešního křesťanství.
Další národní církve
Souzeno na základě deseti přikázání jsou
Anglikánské, Luteránské a Reformované církve odpadlé. Všechny z nich se
drží nauky o Trinity (Trojici), všechny z nich odmítají povinnost
zachovávat Sabat, a všechny z nich slouží jako státní církve a podporují
útočné vojenské akce, pokud je vidí jako ospravedlněné. Tím přestupují
přikázání „Nezabiješ“. Být členem takové církve znamená podílet se na jejích
hříších. Zůstat členem Luteránské církve například znamená nést vinu za
Luteránskou podporu Hitlerových zločinů proti lidskosti a mít krev na vlastních
rukou. „Tu jsem uslyšel jiný hlas z nebe, který říkal: Vyjděte z ní, můj lide,
abyste neměli účast na jejích hříších a nedostali z jejích ran.“ (Zjevení 18,4)
V článku 85 Velkého Katechismu mluví
Luteráni ostřeji proti Sabatu než Řím, protože nazývají zachovávání Sabatu
stvořením „neřádu zbytečných inovací“.
„Ale od doby, kdy
byla stará Neděle [Den Páně] ustanovena pro tento účel, máme pokračovat ve
stejném, aby všechno bylo vykonáno v harmonickém řádu, a nikdo nevytvářel
neřád zbytečných inovací.“
Jak může někdo považovat Sabat za inovaci a
neděli za právoplatnou, když je zapsáno, že Sabat byl platný ve Starém Zákoně a
neděle byla údajně uvedena až po Novém Zákoně, je rozumně uvažujícímu člověku
nepochopitelné.
Zatímco katechismus opomíjí jasná slova
přikázání, přidává současně i vlastní břemena. Význam Sabatu neznamená
odpočinout si od práce, ale naslouchat a poslouchat kněze! Celé učení ohledně
přikázání o Sabatu je v Malém Katechismu zredukováno na toto:
„Máme se bát a
milovat Boha, abychom nepohrdali kázáním a Jeho Slovem, ale považovali je za
svaté a rádi mu naslouchali a učili se.“
Zachovávat Sabat, přesunutý na neděli, znamená
tedy jít do Luteránské církve, naslouchat knězi a „radostně poslouchat a učit
se“.
V otázce 103 Reformovaného Heidelberského
Katechismu – spíše než přiznání jasného importu Sabatu jako dne odpočinku,
preferují jeho užití jako nástroj k vyjádření jejich názorů ohledně
podřízení žen, citováním pod otázkou Sabatu následující texty:
„Nebo toť jest
dobré a vzácné před spasitelem naším Bohem (1 Tm 2,1-3). Protož chtěl bych, aby
se modlili muži na všelikém místě, pozdvihujíce čistých rukou, bez hněvu a bez
roztržitosti. Takž také i ženy aby se oděvem slušným s stydlivostí a s
středmostí ozdobovaly, ne strojením a křtaltováním sobě vlasů, neb zlatem,
anebo perlami, anebo drahým rouchem (1 Tm 2,8-9). Ale (tak, jakž sluší ženám,
kteréž dokazují při sobě pobožnosti), dobrými skutky (1 Tm 2,10). Žena ať se učí
mlčeti, ve všeliké poddanosti (1 Tm 2,11).“
Je těžké si rozumně představit, jak přikázání
o Sabatu, které uvádí podřízenost mužů a žen, ale nikdy ne manželek, nařizuje
poddanost žen. Přesto to Reformované církve dělají, zatímco popírají skutečná
slova tohoto přikázání.
Národní církve odpadly dokonce více než Řím,
protože jsou spojené s národními armádami jako patroni. Reformovaná nebo Presbyteriánská
církev vyvyšovala neděli namísto Sabatu po mnohá staletí dokonce výše než to
dělalo papežství. V tomto ohledu reprezentuje hlubší odpadnutí. Všechny
z nich byly zapojené do pronásledování. Před dobou reformace existovalo
v Evropě mnoho nenápadných Sabat zachovávajících křesťanských skupin.
V oblastech, kde se usadilo Luteránství, bylo první akcí vyhlazení těchto
skupin. Sabatisté v Selicii, ve Švédsku, Finsku a Norsku byli pobiti do
poslední duše.
Tři přikázání stačí, aby bylo prokázáno, že
všechna oficiální křesťanská uskupení jsou v odpadlictví. Existují tisíce
věroučných denominací a není možné je dokonce ani všechny vyjmenovat.
Z nich Baptisté a Metodisté tvoří většinu a selhávají ve všech třech
přikázáních s málo výjimkami malých nenásilných nebo Sabat zachovávajících
skupin. Mezi nimi není žádná, která by zachovávala všechna tato tři testující
přikázání, nemluvě o všech deseti.
Matoucí horda malých denominací volajících po
pozornosti, může být zredukovaná jednoduchým testem těchto tří testujících
přikázání. Žádná z nich nezachovává všechna tři. Adventisté sedmého dne
přijímají Trinity a tím přestupují první přikázání. Také činí kompromisy
ohledně přikázání „nezabiješ“, dovolujíc někdy větší účast v armádě, než
na ně uvalují jejich vlády. Jedním z nejviditelnějších příkladů je účast
Církve Adventistů v Německu v 1. i 2. světové válce. (CASD také
zavrhla rostoucí světlo o Sabatu). Svědkové Jehovovi nesplňují přikázání o Sabatu, navzdory
jejich chvályhodnému svědectví v jiných věcech. Mormoni selhávají ve všech
třech, s jejich polyteistickým systémem, jednou z nejpřekvapivějších
věcí, které kdy křesťanství vyprodukovalo.
Počet denominací, které projdou testem tří
přikázání, je tak maličký, pokud vůbec existuje, že je každý dokáže ohodnotit
do určité hloubky a prokázat skrze Bibli za odpadlé církve. Ano, Babylon je
padlý, Se slzami lásky Yahushua vyzývá jeho vlastní lidi, aby vyšli
z tohoto zmatku denominací a vešli do poslušnosti s Ním.
