Křesťané, kteří světí v
neděli, tak činí na základě víry,
že Kristus vstal z hrobu v neděli. Židé a křesťané, kteří světí v sobotu,
se opírají o to, že sobota je sedmý den týdne. Obě skupiny se opírají o svou
představu a jejich praxe je tedy založena na domněnce. Tato domněnka zní:
Protože se průběh dnů nezměnil v době přechodu od Juliánského kalendáře ke
Gregoriánskému, shoduje se novodobý týden s týdnem biblickým. „Logickým
závěrem“ tedy je, že sobota je opravdu Biblický Sabat a neděle dnem, ve
který vstal Kristus z hrobu. Skutečnosti o Juliánském kalendáři však dokazují,
že je tato domněnka mylná.
Je dobře známým
příslovím, že ti, kteří zapomenou historii, jsou odsouzeni opakovat chyby
historie. Podobně ti, kteří nikdy nepoznali fakta o historii kalendáře, si
vypracovali celou strukturu nauk na mylném základě: na domněnce, že se týdny
opakují nepřetržitě bez přerušení od doby Stvoření. Pro všechny je nehledě na
jejich náboženství životně důležité, aby studovali historii Juliánského
kalendáře. Když se poskládají chybějící kousky historických skutečností, pak se
odhalí, kdy se nepřetržitý týdenní cyklus sedmi dnů
stal obecným měřítkem času – a nebylo to při Stvoření.
Zavedení Juliánského kalendáře
Kalendář Římské republiky
byl založen na fázích Měsíce. Pohanští římští kněží, zvaní pontifové, byli
zodpovědní za regulaci kalendáře. Protože pontifové mohli zastávat i politický
úřad, byla to příležitost pro zneužití. Interkalace 1 měsíce navíc
mohla udržet oblíbené politiky déle v úřadu, zatímco nevložení měsíce, když to
bylo třeba, mohlo zkrátit období politickým oponentům.
V době Julia Cæsara byly
měsíce hodně mimo soulad s ročním obdobím. Julius Cæsar využíval svého práva2
jako pontifex maximus3 (velekněz) a zreformoval to, co se stalo
těžkopádným a nepřesným kalendářem.4
Uprostřed
prvního století př.n.l. pozval Julius Cæsar Sosigena, alexandrijského
astronoma, aby mu poradil s reformou kalendáře, a Sosigenes rozhodl, že jediným
praktickým krokem je zcela vypustit lunární kalendář. Měsíce musí být nastaveny
podle ročních období, a tropický (solární) rok byl použit jako v Egyptském
kalendáři . . . .5
Povšimni si, že
Sosigenova velká inovace byla zrušení lunární kalendace:
Velkým
problémem bylo pro každého reformátora [kalendáře] to, že se zdálo nemožné
provést efektivní změnu, která by stále dovolila ponechat měsíce v souladu s fázemi
Měsíce a roku s ročním obdobím. Bylo nezbytné podniknout zásadní průlom v
tradičním výpočtu, aby se vytvořil účinný sezónní kalendář.6
Aby se nový kalendář uvedl
do souladu s ročním obdobím, bylo potřeba přidat k roku dalších 90 dnů. To se
stalo v roce 45 př.n.l., ve kterém měl rok 445 dnů. „Tento rok o 445 dnech
je chronologisty běžně nazýván rokem zmatku; ale Macrobius jej vhodněji nazývá
posledním rokem zmatku.“7 Prvním kouskem puzzle při hledání
pravdy o kalendáři je skutečnost, že Juliánský týden roku 45 př.n.l. nevypadal
jako Juliánský týden v době, kdy jej papež Gregor XIII (Řehoř XIII)
modifikoval, a proto nevypadal ani jako dnešní Gregoriánský týden. To je ta
první domněnka Židů i křesťanů, bez ohledu na to, který den uctívají.8
Juliánský kalendář měl
původně, podobně jako kalendář Republiky, osmidenní cyklus.
Římský osmidenní týden
byl znám jako internundinum tempus neboli „perioda mezi událostmi devátého
dne“. (Tento výraz musí být pochopen v kontextu dávné praxe římské
matematiky inkluzivního počítání, kde první den cyklu byl zároveň počítán i
jako poslední den předcházejícího cyklu.9) Ta „událost devátého
dne“, okolo které se tento týden točil, byla nundinæ, periodický tržní
den, který se zachovával každých osm dní.10
Ranné Juliánské kalendáře
nebyly konstruované v mřížkách, jak je známe dnes, ale data byla uvedena ve
sloupcích, kde týdny byly označeny písmeny od A po H.11 Například
January (leden) začínal písmenem „A“ a pokračoval po osmidenních
týdnech s tím, že posledním dnem měsíce byl den „E“. Na rozdíl od
Hebrejského kalendáře měl Římský kalendář nepřetržitý týdenní cyklus. Protože
leden končil dnem „E“, February (únor) začal dnem „F“.
Podobně únor končil dnem „A“ a March (březen) začal dnem
„B“:
A k12 Jan F k Feb B k Mar B G C C H D D A E E, atd. B, atd. F, atd.
Následující obrázek
představuje rekonstrukci13 Fasti Antiates, jediného známého
před-Juliánského dochovaného kalendáře14 s daty od 60. let př.n.l.,
nalezeného na místě Neronovy vily v Antium.
Fasti Antiates – rekonstrukce jediného známého před-Juliánského dochovavšího se kalendáře.
Tento kalendář byl
namalován na omítce s písmenem A v červené barvě, označujícím počátek týdne.
Měsíce jsou uspořádány do 13 sloupců. January (leden) začíná vlevo dnem
„A“ a končí v den „E“. Na konci každého sloupce je velkými
římskými číslicemi označen počet dnů v tomto měsíci. Zcela vpravo se nachází
sloupec s 13. vsunutým měsícem. Vedle dnů týdne se objevují ještě další
písmena. Ta indikují, jaký byznys bylo nebo nebylo možné vykonávat v daný den.
Všechny příklady Julian
fasti, neboli kalendářů, se datují od doby Augusta 15 (63 př.n.l. – 14 n.l.) do
Tiberia (42 př.n.l. – 37 n.l.) Pokud je správná domněnka, že sobota je Biblický
Sabat, protože týdenní cyklus nebyl přerušen při kalendářním přechodu z
Juliánského kalendáře na Gregoriánský, pak by to mělo být snadno prokazatelné z
ranných Juliánských kalendářů, které se dochovaly. Jeden příklad Julian fasti
se dochoval na těchto kamenných fragmentech a poskytuje druhý, průkazný kousek
puzzle pro stanovení pravdy o historii kalendáře. Osmidenní týden je na nich
jasně rozpoznatelný, potvrzujíc tak, že osmidenní týden byl stále používán
Římany během doby života Krista i bezprostředně po něm.
Je důležité si pamatovat,
že Biblický týden, jako individuální jednotka času definovaná v Genesis 1, se
skládal jen ze sedmi dnů: šesti pracovní dnů následovaných Sabatním odpočinkem
v poslední den týdne. Osmidenní cyklus Juliánského kalendáře byl užíván v době
Krista. Izraelité by však nezachovávali
sedmý den Sabat podle osmidenního týdenního cyklu Juliánského kalendáře.
To by pro ně bylo modlářství. I když se Juliánský týden zkrátil na sedm dnů,
nebyl v souladu s týdenním cyklem Biblického týdne, ani se nepodobal novodobému
týdnu používanému dnes.
Sedmidenní planetární týden
Ústup osmidenního
Římského týdne byl způsoben dvěma faktory: A) Expanzí Římské říše16,
což vystavilo Římany jiným náboženstvím a vedlo k B) vzestupu kultu Mitraismu.17
Mitraismus sehrál významnou úlohu v přeorganizování Juliánského týdne, protože
byl silným soupeřem rannému křesťanství.18
Zdá se, jako by měl
nějaký duchovní génius kontrolu nad pohanským světem a usměrnil řád věcí tak,
aby byl pohanský planetární týden zaveden v pravý okamžik pro příchod
nejpopulárnějšího slunečního kultu všech dob a vyvýšil den Slunce jako den
povznesený nad ostatní a nejsvětější ze všech. To nebyla určitě náhoda.19
Za
pomoci těchto dvou faktorů začal staletí dlouhý evoluční proces Juliánského
týdne, který skončil v podobě týdne, jaký známe dnes. Původní sedmidenní
planetární týden je třetím a posledním kouskem skládanky, dokazujíc, že sobota
není Biblický Sabat a neděle není prvním dnem Biblického týdne. Tato
transformace zabrala několik staletí. Franz Cumont, všeobecně uznávaná autorita
na Mitraismus, spojuje přijetí sedmidenního týdne Evropany s popularitou
Mitraismu v pohanském Římě:
Není
pochyb, že rozšíření Iránských [Peršanských] mystérií sehrálo důležitou roli
při všeobecném přijetí týdne s nedělí jako svatým dnem ze strany pohanů. Jména,
která nevědomky používáme pro ostatních šest dní, se začala užívat ve stejné
době, ve které získal Mitraismus své stoupence v provinciích Západu, a není
přehnané se domnívat, že je zde spojitost mezi tímto triumfem a tehdejším
fenoménem.20
V Astrology and Religion
Among the Greeks and Romans Cumont dále zdůrazňuje pohanský původ a nedávné
přijetí sedmidenního týdne se svým svatým dnem nedělí:
Výjimečnost
přidělená dies Solis (dni Slunce) určitě také přispěla ke všeobecnému uznání
neděle jako svátku. To je spojeno s daleko důležitější skutečností, a sice s
přijetím toho týdne všemi evropskými národy.21
Nesmírný význam pro
křesťany se nachází ve skutečnosti, že neděle nemůže být dnem, ve který Kristus
vstal z mrtvých, protože neděle na Juliánském kalendáři v době Kristově
neexistovala. Ani sobota nemůže být Biblickým sedmým dnem Sabatem, protože
pohanský planetární týden původně začínal v sobotu.
Následující obrázek z
tyčového kalendáře nalezeného v Titových Lázních (postavených 79-81 n.l.),
poskytuje další důkaz o tom, že Biblický Sabat nemůže být nikdy nalezen
použitím Juliánského kalendáře. Centrální kruh obsahuje 12 znamení zvěrokruhu, což
odpovídá 12 měsícům roku. Římské číslice vlevo a vpravo znázorňují dny měsíce.
V horní části tyčového kalendáře se objevuje sedm planetárních bohů
pohanských Římanů.
 |
| Římský hůlkový kalendář |
Saturday (neboli dies
Saturni – den Saturna, dnešní sobota) byl první den týdne, ne ten sedmý. Jako
bůh zemědělství může být Saturn viděn v tomto prominentním důležitém postavení,
držící svůj symbol – srp. V druhý den pohanského planetárního týdne je vidět
bůh slunce s paprsky světla vycházejícími z jeho hlavy. Neděle byla původně
druhým dnem planetárního týdne a byla známá jako dies Solis (den Slunce). Třetí
den týdne byl dies Lunæ (den Měsíce – dnešní pondělí). Bohyně měsíce je ukázána
se srpkem měsíce jako diadém na její hlavě. Zbytek bohů následuje v pořadí:
dies Martis (den Marsu); dies Marcurii (den Merkuru); dies Jovis (den
Jupitera); a dies Veneris (den Venuše), sedmý den týdne.22
Když se používání Juliánského
kalendáře s nedávno adoptovaným pohanským planetárním týdnem rozšířilo do
severní Evropy, jména dnů od dies Martis po dies Veneris byla nahrazena
Teutonickými bohy.23 Den Marsu se stal dnem Tiwa (Tuesday/úterý);
den Merkura se stal dnem Wodena (Wednesday/středa); den Jupitera se stal dnem
Thora (Thursday/čtvrtek); and den Venuše se stal dnem Friga (Friday/pátek).24
Vliv pohanských astrologických jmen dnů je vidět i dnes. Jazyky latinského
původu, jako např. španělština, si uchovaly astrologická jména pro pondělí až
pátek s křesťanským ovlivněním pro slova Sunday/neděle (Domingo nebo den Páně)
a Saturday/sobota (Sabado nebo Sabbath).
Rabanus Maurus (776-856),
arcibiskup Mainzu v Německu uvedl, že papež Sylvester I se pokusil přejmenovat
dny planetárního týdne, aby odpovídaly jménům Biblického týdne: První den
(první feria), Druhý den (druhý feria), atd.25 Bede „Úctyhodný“
(672-735), proslulý anglický mnich a učenec, psal taky o Sylvesterových snahách
změnit pohanská jména dnů týdne. V díle De Temporibus uvádí: „Ale svatý
Sylvester jim nařídil, aby se nazývaly feriæ, pojmenujíc první den Pánův [den];
imitujíc Hebrejce, kteří dny nazývali první z týdne, druhý z týdne, atd.“26
Astrologická jména však byla příliš hluboko zakořeněná. I když oficiální
názvosloví Římskokatolické církve zůstává – Den Páně, Druhý den, Třetí den,
atd., většina zemí lpěla zcela nebo částečně na planetárních názvech dnů.
Astrologický
vliv je ještě zjevnější na okrajích Římské říše, kde dorazilo křesťanství
později. Angličtina, holandština, velština a korničtina jsou jedinými
evropskými jazyky, které si uchovaly do dnešního dne původní planetární jména
všech sedmi dnů týdne – jsou to všechno oblasti, které byly mimo vliv
křesťanství během prvních staletí naší éry, kdy se astrologický týden šířil
celou Evropou.27
Církevní styl pojmenování
dnů týdne nebyl přijat žádným národem, jedině Portugalskem, které jako jediné
používá názvy Segunda Feria, atd.“28
Skutečnost, že Juliánský
kalendář i pohanský planetární týden byly přijaty křesťany, odhaluje splynutí
křesťanství s pohanstvím, před kterým apoštol Pavel varoval, když napsal:
Neboť
již tajemství nepravosti působí, toliko až by ten, jenž jej zdržuje nyní29,
z prostředku byl vyvržen. A tehdážť zjeven bude ten bezbožník, kteréhož Pán
zabije duchem úst svých a zkazí zjevením jasné přítomnosti své, kteréhožto
nešlechetníka příští jest podle mocného díla satanova, se vší mocí a divy i
zázraky lživými, a se všelikým podvodem nepravosti v těch, jenž hynou, protože
lásky pravdy nepřijali, aby spaseni byli. A protož pošle jim Yahuwah mocné dílo
podvodů, aby věřili lži, a aby odsouzeni30 byli všickni, kteříž
neuvěřili pravdě, ale oblíbili sobě nepravost.31
Pohanský planetární
týden, jako ten, který adoptoval Juliánský kalendář, je nevyvratitelně
pohanský. Historické skutečnosti zjevují, že Biblický Sabat ani Biblický První
den není možné nalézt na dnešním kalendáři. Jestliže je důležité světit v
určitý den, pak je také důležité vědět, který kalendář použít a kdy došlo ke
změně v kalendaci. Vždy je nutné si uvědomovat, že den, ve který člověk světí,
odhaluje také, koho uctívá: Eloaha Stvoření nebo boha tohoto světa, který je
vůdcem vzpoury proti Stvořiteli. Každé Božstvo/božstvo má Svůj/svůj vlastní
kalendář, podle kterého chce být uctíváno. Sobota i neděle (stejně jako pátek)
jsou pohanské dny bohoslužby.
Který kalendář použiješ
ty k určení tvého dne bohoslužby?
_________________________________________________
Související články:
viz
také video: Historie
Juliánského Kalendáře
1 Interkalace:
vložení extra dnů nebo měsíců k vyrovnání kratšího lunárního roku s delším
solárním rokem. Protože se mělo za to, že interkalace byla
„nešťastná“, učinili kněží během Druhé Punské války (218-201 př.n.l.)
rychle změny a tím se dostal kalendář lehce mimo roční období
2 Julius Cæsar byl zvolen jako pontifex maximus v roce 63 př.n.l.
(James Evans, „Calendars and Time Reckoning“, The History and
Practice of Ancient Astronomy, Oxford University Press, 1998, p. 165.)
3 „Pontifex Maximus“ je nyní titul rezervován výhradně pro
papeže. To je velmi příhodné, jelikož Gregoriánský kalendář, který se
momentálně používá, je pohanský i papežský, byl založen na pohanském Juliánském
kalendáři a modifikován podle papeže téhož jména (Gregory/Řehoř)
4 Aby mohla být prohlášena interkalace (vsunutí
měsíce), musel být pontifex maximus v únoru v Římě. Protože byl Julius Cæsar
zapojen do různých válek, došlo k prohlášení jen jediné interkalace během jeho
úřadu. V dopise Atticovi, datovaném 13. února 50 př.n.l., si Cicera stěžoval,
že stále ještě neví, zdali bude později v měsíci interkalace nebo ne.
5 „The Julian Calendar,“ Encyclopædia Britannica.
6 viz výše
7 A Dictionary of Greek and Roman Antiquities, William Smith LL.D.,
William Wayte, M.A., George E. Marindin, M.A., eds., London, William Clowes and
Sons, Ltd., 1890, Vol. I, p. 344. Digitized by Google.
8 Tuto domněnku nesdílejí učenci. Židé přiznávají, že rabinický
kalendář, který se nyní používá, není kalendář Mojžíše, a křesťanští učenci
přiznávají, že Biblický kalendář fungoval jinak. Někteří také přiznávají, že
když je sedmý den Sabat vypočítán podle Biblického kalendáře, nepřekrývá se se
sobotou.
9 J. P. V. D. Balsdon, Life and Leisure in Ancient Rome, (New York:
McGraw-Hill, 1969) p. 59; P. Huvelin, Essai Historique sur le Droit des
Marcheés et des Foires (Paris: Aruthur Rousseau, 1897), p. 87; Ovid, Fasti
(Cambridge, MA: Harvard University Press, 1951), p. 6; Alan E. Samuel, Greek
and Roman Chronology (Munich: C. H. Beck’sche Verlagbuchhandlung, 1972), p.
154.
10 Eviatar Zerubavel, The Seven Day Circle: The History and Meaning
of the Week, (University of Chicago Press, 1985), p. 45.
11 Zerubavel, op.cit.,158; Balsdon, op.cit., p. 60; Francis H.
Colson, The Week, (Cambridge, England: Cambridge University Press, 1926), p. 4;
W. Warde Fowler, The Roman Festivals of the Period of the Republic (Port
Washington, New York: Kennikat Press, 1969), p. 8; P. Huvelin, op.cit., p. 88;
Alan E. Samuel, op.cit., pp. 153-154; Ovid, op.cit.; Hutton Webster, Rest Days,
(New York: MacMillan) p. 123; W. E. van Wijk, Le Nombre d’Or (The Hague:
Martinus Nijhoff, 1935), pp. 24-25.
12 Kalendæ: první den měsíce.
13 Palazzo Massimo Alle Terme, ed. Adriano La Regina, 1998.
14 pro další informace, viz: The Calendar of the Roman Republic by
A. K. Michels (Princeton, 1957).
15 Augustus Cæsar, první Římský císař, je zmíněn v Bibli. Jeho
nařízení k soupisu lidu vedlo Marii a Josefa do Betléma těsně před narozením
Krista. (viz Lukáš 2,1) Z důvodu římské metody inkluzivního počítání byly
přechodné roky vsunuty původně každé tři roky. Aby se vyrovnal přidaný čas,
rozhodl Augustus, aby nebyly vloženy žádné roky v letech od 8 př.n.l. do 8
n.l. Osmý měsíc byl pojmenován na jeho
počest jako August (srpen).
16 Zerubavel, op.cit., p. 46; Huvelin, op.cit., pp. 97-98.
17 R. L. Odom, Sunday in Roman Paganism, (TEACH Services, Inc.,
2003; original copyright: Review and Herald Publishing Association, 1944), p.
157.
18 Mnoho nejvýznamnějších prvků křesťanství má nějaký protějšek
v Mitraismu. Křesťanství bylo nazýváno okopírovanou verzí Mitraismu. Ti,
kdo se snažili zdiskreditovat křesťanství poukazovali často na podobnosti mezi
těmito dvěma náboženstvími.
19Odom, op.cit.
20Franz Cumont, Textes et Monumnets Figures Relatifs aux Mysteres de
Mithra, Vol. I, p. 112, jak uvedeno výše, p. 156.
21 str. 163
22 „Astrologie, pohanská astronomie, přiřadila každou z 24
hodin dne některému planetárnímu bohu podle jeho domnělého postavení nad zemí .
. . Jestliže byl tedy Saturn pánem první hodiny dne, pak se den nazýval
Saturnův den . . . Protože poslední hodina Saturnova dne byla přidělena Marsu,
první hodina následujícího dne náležela Slunci, dalšímu planetárnímu bohu
v řadě. Tak se Slunce stalo pánem tohoto dne a proto je tento den nazýván
Sunday – den Slunce.“ R. L. Odom, How Did Sunday Get Its Name? (Nashville,
Tennessee: Southern Publishing Assoc., 1972), p. 10 & 11. Ibid., p.
5.
23 Viz výše, p. 5.
24 J. Bosworth and T. N. Toller, „Frig-dæg“, An
Anglo-Saxon Dictionary, 1898, p. 337, dostupné skrze the Germanic Lexicon
Project; Odom, How Did Sunday Get Its Name? op.cit. Viz také „Friday“
v Webster’s New Universal Unabridged Dictionary, 2nd edition, 1983.
25Viz Rabanus Maurus, De Clericorum Institratione, Book 2, ch. 46,
in J. P. Migne, Patrologia Latina.
26Viz Bede, Patrologia Latina, Vol. 90, op. cit.
27Zerubavel, op.cit., p. 24.
28 „Feria“, Catholic Encyclopedia, see Vol. 6 p. 43,
or www.newadvent.org.
29„Letteth“: #2722 – držet dole, vlastnit nebo také vzít
do vlastnictví; „Toto slovo znamená ‘držet pevně‘ . . . o nespravelivých
mužích, kteří brání šíření pravdy jejich nespravedlností“ (The New
Strong’s Expanded Dictionary, Thomas Nelson Publ. 2001.) Toto je vhodné slovo,
jak vyjádřit, co se odehrálo při amalgamaci pohanství s křesťanstvím.
30(#2929): rozdělit nebo oddělit; učinit rozdíl mezi nebo vynést
soud nad. „Prohlásit soud“ (viz výše)
31 2. Tesalonickým 2,7-11
