Pohanská jména planetárního týdne byla zvěčněna v
kalendáři používaném mezi takzvanými křesťanskými národy. Pokaždé, když se
podíváme na kalendář, máme před námi stálou připomínku sloučení pohanství a
křesťanství, které nastalo jako důsledek velkého náboženského odpadnutí – ono
„odpadnutí“ předpovězené apoštolem Pavlem, jež se odehrálo v raných
staletích křesťanské církve a vytvořilo novodobou změť protichůdných sekt a
vyznání údajně ve jménu Krista. ⁽¹⁾

Je pochopitelné, i když
nešťastné, že dnešní křesťané považují týden, jak ho dnes známe, za neustále
cyklující a bez přerušení od doby Stvoření: Po 60 let je už celý svět sjednocen
v užívání Gregoriánského kalendáře, přičemž některé části západního světa
přijaly Juliánský kalendář téměř před 2000 lety! Avšak neznalost pravdy nemění, co je pravda, jak Yahuwah smutně uvádí v
Ozeáši 4,6: „Můj lid zajde, protože odmítá poznání.“ Je zodpovědností
každého jednotlivce sám hledat, co je
pravda, a žít svůj život podle tohoto poznání.

Sloučení křesťanství s
pohanstvím ve formě Mitraismu bylo procesem, který zabral několik staletí.
Jakmile byl tento proces dokončen, pravý Sabat čtvrtého přikázání byl ztracen
pod nánosem představ, že dnešní forma planetárního týdne pochází beze změny od
doby Stvoření. I když můžeme najít v Novém Zákonu reference o nových křesťanech
tíhnoucích k pohanským praktikám, největší změna, která se vkradla do
křestanství, se týkala metod kalendace. Solární Juliánský kalendář se svým neustálým
týdenním cyklem byl velmi odlišný od luni-solárního kalendáře, který
používali Židé a apoštolští křesťané. Provádět byznys se společností, která
používala odlišnou metodu určování času, bylo složité. Už na konci prvního
století byl Ignatius „pionýrem hnutí pro náhradu zachovávání Sabatu
svěcením neděle.“ ⁽²⁾

Křesťané v Římě byli mezi
prvními, kdo začali světit podle Juliánského namísto Biblického kalendáře. To
vytvořilo zmatek mezi pohany. Okolo let 175-178 n.l. napsal Celsus, římský
filosof a Stoika, dílo názvem On the True Doctrine: A Discourse Against the
Christians.⁽³⁾ To bylo mocné odsouzení křesťanství. I když
jeho spis „poměrně málo projevuje rozhořčení, které charakterizovalo
[většinu pohanských] útoků“ ⁽⁴⁾,  přesto zesměšňuje křesťany za to, že kopírují
pohany. „Důsledkem jeho díla bylo to, že se Římané a jejich vládci dívali
na křesťany ve velmi nepříznivém světle.“ ⁽⁵⁾

I když dnes neexistují
žádné kopie Celsuova díla, hodně z něj bylo citováno v obrovském díle Origena
pod názvem Contra Celsum. Jeden citát je obzvláště fascinující,
protože odkazuje na Mitraismus a planetární bohy. ⁽⁶⁾  Stojí také za povšimnutí, že se Origen
nesnažil vyvrátit žádnou z Celsuových paralel mezi křesťanstvím a Mitraismem,
ale snažil se vyhýbat obviněním. ⁽⁷⁾

Rozsah, ve kterém někteří
křesťané přijímali pohanské praktiky, zmátl mnoho pohanským Římanů. Tertullian
(okolo 160-225), raný křesťanský spisovatel, psal obranu křesťanů, která
odhaluje proces, který se odehrával tehdy s některými křesťany světícími v
neděli, jinými v sobotu, a dalšími držícími se Biblického (lunárně
vypočítaného) Sabatu. Jeho výroky jasně odhalují, že křesťané byli mylně
považováni za Mitraisty:

Jiní,
zajisté více vzdělaní, si myslí, že Slunce je bohem křesťanů, protože je známo,
že se modlíme k východu a slavíme v den Slunce. Děláte méně? Nepohybuje snad
většina z vás v danou dobu svými rty směrem k východu slunce uctívajíc nebeská
tělesa? Vy jste zajisté ti, kdo také přijali Slunce do registru sedmi dnů a
mezi těmito dny ho upřednostňují . . . . (8)

Je snadné vidět, jak
mohli být křesťané světící v neděli mylně považováni za pohany. Podobnosti mezi
Kristem a Mitrou obsahují:

• Oba tvrdí, že jsou spasiteli
  lidstva
• Narozeni z panny, doprovázeno
  pastýři
• Cestující učitel, učil morálku
• Dvanáct následovníků
• Zázraky
• Narození na 25. prosince ⁽⁹⁾
• Obětoval sebe pro světový pokoj
• Pohřben v hrobce; vzkříšen třetího
  dne
• Spasitel lidstva
• Znám jako Dobrý Pastýř a Světlo
  Světa; považován za Cestu, Pravdu a Život
• Věřícím je slíbena nesmrtelnost

Když křesťané přijali také
Juliánský kalendář pro bohoslužbu, pohané neviděli téměř žádný rozdíl mezi
křesťanstvím a jejich vlastním Mitraismem kromě toho, že křesťané odmítali
pálit kadidla pro císaře, což bylo viděno jako zrada. Jiný citát od Tertulliana
je velmi význačný a opět odhaluje různé praktiky mezi křesťany, kde někteří
světili v neděli, jiní v sobotu, což Tertullian považuje za odklon od židovské praktiky (apoštolští křesťané v
té době stále zachovávali Sabat podle Biblického kalendáře):

Měli
bychom být nejspíš vzati k Peršanům [Mitraistům] . . . Důvod pro to, jak se
domnívám, je ten, že je známo, že se modlí k východu . . . Podobně my, když den
Slunce zasvětíme svátku (ze zcela odlišného důvodu než uctívání Slunce), jsme
na druhém místě za těmi, kdo světí den Saturna, jež se také odklonili od židovských zvyků, o kterých nemají ponětí.⁽¹⁰⁾

Tento citát potvrzuje, že
svěcení v sobotu bylo samo o sobě odkloněním od židovského zvyku uctívání v
sedmý den původního kalendáře.

Nedomnívejte se, že když
někteří křesťané přijali pohanský kalendář a praktiky, tak tato změna nastala
bez protestu jiných křesťanů. Apoštolští křesťané, ti, kteří striktně lnuli k
učení apoštolů a jejich bezprostředních duchovních následovníků, byli velice
pobouřeni z toho, co viděli, když se pohanské odpadlictví vkrádalo do ekklesia.
Zaujatost vůči křesťanům byla extrémní. Hlavním cílem Tertullianova díla Apologeticumbylo vlastně bránit křesťanství
proti nerozumnému zacházení s křesťany ze strany pohanů.

Tertullian, nadán rýpavým důvtipem a s velkou zálibou v ironii,
poukazuje na rozporuplné zacházení s křesťany v porovnání s běžnými
kriminálníky ze strany úředníků. ⁽¹¹⁾ Zatímco běžný kriminálník byl
mučen, dokud se nepřiznal k zločinu, křesťané byli mučeni za to, že jsou
„křesťané“, dokud to nezapřeli. I když byli křesťané nařčeni z
rituálního krvesmilství a pojídání dětí, nikdy se to nepotvrdilo. Dále pak
Tertullian vypozoroval, že pohané (kteří se vzdávali nechtěných dětí) byli tak nemorální,
že krvesmilstvo bylo pro ně nevyhnutelné, když šlo o neznámý výskyt!

 Dnešní křesťané nemohou soudit
ty, kteří žili v době krutého pronásledování v minulosti. Nicméně musí být
pochopeno, že pohanství si našlo cestičky do křesťanství jedině za extrémního
protestu a skrze krev mučedníků. Ti, kdo odmítli ukápnout trošku kadidla na
počest „božského“ císaře, byli často nuceni držet hrst kadidla
smíšeného se žhavým uhlím. Když díky reflexu nebo poté, co uhořely člověku
prsty, upadla na zem tato žhavá směs, pohané se radovali, že se císaři dostalo
správné pocty. (12)

Křesťané měli také
obětovat špetku kadidla pro jiné římské bohy. „Modlitba k planetám v
jejich zvláštní dny byla součástí uctívání nebeských těles.“ ⁽¹³⁾
Někteří dnešní teologové uznávají: „Ano, když je sedmý den Sabat vypočítán
pomocí Biblického kalendáře, dopadne odlišně; ale vše, co po nás Bůh chce, je
zachovávat sedmý den Sabat podle jakéhokoliv kalendáře, který společnost
používá.“ Taková představa odhaluje tragickou neznalost o tom, co vše je v
sázce. Planetární týden se sedmi astrologickými bohy viděli apoštolští křesťané
jako jasné spojení s uctíváním démonů. Písmo je neoblomné v tom, že ceremoniály
pohanství nejsou nic více než uctívání ďábla: „Ale toto pravím, že, což
obětují pohané, ďáblům obětují, a ne [Yahuwahovi]. Nechtělť bych pak, abyste vy
byli účastníci ďáblů.“ ⁽¹⁴⁾

Výše uvedený obrázek
nacházející se v Tortures and Torments of Christian Martyrs ukazuje mučedníka (A), jak je přinucen držet
v dlaních žhavé uhlí. ⁽¹⁶⁾ Titulek říká: „Mučedník, jehož dlaně
jsou naplněny kadidlem smíšeným se žhavým uhlím, a který je bolestí nucen upustit
kadidlo, je považován za toho, který obětuje modle.“ Shluk blesků v
obvyklém tvaru X s tlustým půlícím šroubem zjevuje, že danou modlou je
planetární bůh Jupiter. ⁽¹⁷⁾ Žádný pravý křesťan by neobětoval
špetku kadidla tomuto dennímu planetárnímu bohu, aby si zachránil svůj život,
ani ne Saturnovi – i kdyby zrovna sedmý den Sabat v dané lunaci vycházel na den
Saturna. Udělat to by znamenalo uznat Saturna jako „boha“ tohoto dne.

Kalendace zahrnuje daleko více, než bylo chápáno. Den, ve který člověk
koná bohoslužbu, odhaluje, které Božstvo/božstvo je uctíváno. Raní křesťané
dobře věděli, že světit podle pohanského kalendáře znamenalo vzdát úctu
pohanskému bohu. Svěcením podle Stvořitelova luni-solárního kalendáře
prohlašovali svou věrnost Eloahovi Nebes.

Křesťanství nepřijalo pohanský kalendář přes noc. Někteří křesťané
udělali kompromis v jednom bodu, jiní zase v jiném. Někteří se drželi striktně
luni-solárního kalendáře, zatímco jiní zachovávali lunární Sabat, ale také
uznávali neděli. Jiní pak světili sobotu i neděli, zatímco další jen neděli. S
každou generací se kompromisy prohlubovaly.

Na každém schodu do odpadlictví, na každém schodu k přijetí forem
uctívání slunce a proti přijetí a zachovávání samotné neděle byl neustálý protest
všech skutečných křesťanů. Ti, kteří zůstali věrni Kristu a pravdě čistého
slova [Yahuwahova], zachovávali Sabat [Pána] podle
přikázání a podle slova [Yahuwahova], které ustanovuje Sabat jako znamení,
skrze které [Yahuwah], Stvořitel nebes a země, je odlišen od všech ostatních
bohů. Tito pak protestovali proti každé fázi a formě uctívání slunce. Jiní
učinili kompromisy, obzvláště na východě, když zachovávali Sabat i neděli. Ale
na západě pod vlivem Říma a pod vedením církve a biskupství Říma jedině neděle
byla přijata a svěcena. ⁽¹⁸⁾

Protože tyto kalendáře
byly tak odlišné, zasahovalo to nezbytně do každé oblasti života. Ti, kteří
nebyli oddáni čisté doktríně, si nacházeli snadné omluvy ke svým kompromisům.
Učenci věří, že Eusebius z Caesarea byl prvním ekklesiastickým spisovatelem,
který zduchovněl pohanské jméno „Sunday“ (neděle), aby bylo lépe
stravitelné pro křesťany. O dies Solis (dni Slunce, Sunday/neděli) řekl:
„v něm pro naše duše vzešlo Slunce Spravedlnosti.“ ⁽¹⁹⁾ Dále
napsal, že viděl „tvář slávy Krista, vzhlížel na den Jeho světla.“ ⁽²⁰⁾

Záznam o křesťanském
přechodu k pohanskému kalendáři se dochoval na různých náhrobních nápisech.
Jeden křesťanský nápis odkazuje ve svém textu na dies Mercurii (den Merkura).
Má se za to, že rok tohoto epitafu je 291 nebo 302 n.l. ⁽²¹⁾ Jiný
křesťanský nápis, jeden z nejstarších nalezených v Římě, odkazuje na dies
Veneris (den Venuše). Co dělá tento náhrobní nápis výjimečným je to, že
obsahuje oba datumy, Juliánské datum i luni-solární datum! Zde je z roku 269 n.l.
uvedeno:

V
konzulství Claudia a Paterna, v Nones listopadu, v den Venuše, a v 24. den
lunárního měsíce, Leuces byla uložena [tento památník] k její velmi drahé dceři
Seveře a k Tvému Svatému Duchu. Zemřela [ve věku] 55 let, a 11 měsíců [a] 10
dnů. ⁽²²⁾

„Nones“
listopadu znamená 5. listopadu, což připadlo na den Venuše, dnešní pátek
(Friday). V této lunaci to korespondovalo s 24. dnem lunárního měsíce, neboli
„Druhým dnem“ Biblického týdne.

Tato pozvolná přeměna od
čistého apoštolského křesťanství ke křesťanství propleteném principy pohanské
kalendace je z velké míry zodpovědná za nedostatek poznání, které dnes existuje
ohledně pravého kalendáře Stvořitele. Pohanský nepřetržitý týdenní cyklus sahá
tak daleko do historie, že se má za to, že nepřetržitý týdenní cyklus vždy
existoval. Historická fakta o Juliánském kalendáři byla zapomenuta a cirkulární
uvažování bylo použito k „dokázání“, že sobota je biblický Sabat: to jest,
že dnešní Gregoriánský týden nepřetržitě cykluje sedmidenní týdny a proto
všechny týdny v minulosti takto nepřetržitě cyklovaly. Sobota pak musí být
zákonitě ten „sedmý den Sabat“ čtvrtého přikázání.

Katolíci a protestanté
světící v neděli (Sunday), první den Gregoriánského týdne, byli bráni jako
další „důkaz“ toho, že sobota je biblický sedmý den Sabat.
Mimochodem, „kdyby sobota nebyla pravý Sabat, proč by se Satan vůbec
snažil o to, aby lidé světili v neděli?“ Tento dvojitý podvod utvrdil
sobotní sabatisty v jejich domněnce, že sobota je biblický Sabat. Nicméně fakta
historie osvětlují temnotu bludu a tradice, aby odhalila pohanský původ obou
dnešních dnů bohoslužby: neděle i soboty.