(Genesis
2,1) A tak dokonána jsou nebesa a země, i všecko vojsko jejich. (Genesis
2,2)  A dokonal Elohim dne sedmého
dílo své, kteréž dělal; a odpočinul v den sedmý ode všeho díla svého, kteréž
byl dělal. (Genesis 2,3) I požehnal Elohim dni sedmému a posvětil ho;
nebo v něm odpočinul Elohim ode všeho díla svého, kteréž byl stvořil, aby
učiněno bylo.

I když se
slovo Sabat neobjevuje v tomto textu, objevuje se v hebrejském
originále dvakrát, tam kde je v překladu slovo „odpočinul“. Význam hebrejského
slova shabbath jako odpočinku pochází z pozdější doby a vychází
z konceptu dne Sabatu a ne obráceně. Původní význam tohoto slova byl
„přestat“, jak i v Genesis 8,22.  Textové
použití tohoto slova navrhuje, že to také znamená „sabatizovat“ nebo „slavit
Sabat“.

Nezkreslené
čtení hebrejské Bible jasně ukazuje, že Sabat sahá až do doby Stvoření, ať už
to je zjevné nebo ne ve zkreslených překladech, které máme k dispozici. V anglické
Bibli krále Jakuba (KJV) je zmínka o Sabatu již před vydáním Zákona na hoře
Sinaj. Proto tvrzení, že Sabat byl dán poprvé na Sinaji jako smlouva pro Židy,
je mylné.

Sabat a manna

(Exodus
16,23) Kterýžto řekl jim: Toť jest, což mluvil Yahuwah: Odpočinutí Svatého
Sabatu Yahuwahu bude zítra. Což byste měli péci, pecte, a což byste vařiti
měli, vařte dnes; což pak koli zbude, nechte sobě a schovejte to k jitru. (Exodus
16:24) Protož schovali to do rána, jakž přikázal Mojžíš; a nezsmradilo se,
ani v něm červů nebylo. (Exodus 16:25) I řekl Mojžíš: Jeztež to dnes,
poněvadž Sabat jest dnes Yahuwahovi; dnes toho nenaleznete na poli. (Exodus 16:26)  Po šest dní budete to sbírávati, den pak
sedmý Sabat jest; nebude bývati manny v ní. (Exodus 16:27) Stalo se pak
dne sedmého, že vyšli někteří z lidu sbírat, a nenašli. (Exodus 16:28)
Tedy řekl Yahuwah Mojžíšovi: I dokudž zpěčovati se budete přikázaní mých
ostříhati a zákonů mých? (Exodus 16:29) 
Viztež, žeť Yahuwah vám dal Sabat, a proto on vám dává v den šestý
chleba na dva dni. Zůstaňte každý v svém, aniž kdo vycházej z místa svého v den
sedmý.

Z tohoto
textu si můžeme být jisti následujícími fakty: 1) Yahuwah přikázal zachovávání
Sabatu; 2) Yahuwah označil den Sabat vykonáním čtyřnásobného zázraku
s mannou: bylo jí dvakrát tolik v šestý den, druhá porce se
nezkazila, žádná manna nepadala v sedmý den a manna uschovaná od prvního
do pátého dne se zkazila; 3) někteří lidé ignorovali Sabat a byli kvůli tomu
obviněni; 4) lidé neměli vycházet sbírat mannu v Sabat.

Z toho
můžeme učinit následující závěr: 1) Skutečnost, že manna dopadala
v dvojnásobné porci v šestý den, že žádná manna nepadala v den
sedmý, že se manna zkazila při skladování na další dny a že se manna nezkazila
v sedmý den – demonstruje, že Sabat je zvláštní den týdne a neurčuje ho
žádný jedinec ani „církev“ jako jeden ze sedmi dnů. 2) Yahuwah vyžadoval
poslušnost ohledně zachovávání Sabatu. Nebylo to dobrovolné.

Existují
čtyři hlavní argumenty proti zachovávání Sabatu založeném na Hebrejských
Písmech. Říkají: 1) že se jedná o jeden ze sedmi dnů, 2) že zachovávání bylo
dobrovolné, 3) že se jedná o dočasný ceremoniální zákon, a 4) že Sabat byl dán
jen pro Židy. Výše uvedený text jasně likviduje první dva z těchto
argumentů.

Sabat a Desatero (Deset přikázání)

(Exodus
20,8) Pomni na den Sabat, abys jej světil. (Exodus 20,9) Šest dní pracovati budeš, a dělati
všeliké dílo své; (Exodus 20:10) Ale dne sedmého je Sabat Yahuwaha
tvého Eloah: Nebudeš v něm dělati žádného díla, ty i syn tvůj i dcera tvá,
služebník tvůj i děvka tvá, hovado tvé i příchozí, kterýž jest v branách tvých. (Exodus 20,11) 
Nebo v šesti dnech učinil Yahuwah nebe a zemi, moře a
všecko, což v nich jest, a odpočinul dne sedmého; protož požehnal Yahuwah dni
Sabatu, a posvětil ho.

Tato
slova jsou součástí Desatera, o kterém je psáno, že bylo vyřčeno přímo a
veřejně samotným Yahuwahem k celé několikamiliónové skupině lidí, kteří
opustili Egypt. Z tohoto textu si můžeme být jisti těmito fakty: 1)
Přikázání se týkalo celého týdenního cyklu, ne jen jednoho dne v týdnu; 2) toto
přikázání určuje šest dní na práci a Sabat je označen skrze jev manny jako den
bez práce; 3) přikázání zakazuje výše postaveným, aby kladli nějaké povinnosti
na podřízené v den Sabat; 4) podřízenými jsou označeni děti, zaměstnanci,
cizinci a domácí zvířata, všichni, kdo mají nevyvratitelné právo být na Sabat
bez povinností; 5) Sabat musí být připomínán během předchozích šesti dnů, aby
mohla být práce organizovaná a plánovaná po celý týden tak, aby se předešlo
pokušení starat se o nepředvídatelné věci v den Sabat; 6) majitel pozemku
zodpovídá za to, aby se Sabat zachovával všemi, kdo vstoupí na jeho pozemek; 7)
božské právo zavést Sabat je založeno na tvrzení, že božská svrchovanost
projevená při stvoření, označila, požehnala a učinila den svatým od doby
stvoření.

Z tohoto
textu můžeme dojít k závěrům: 1) že povinnosti a požehnání Sabatu
přesahují období, kdy byla dána manna; 2) že společenské kontrakty rodin, zaměstnanců,
vztahů s cizinci a použití domácích zvířat pro práci, jsou stále platné;
3) že Sabat nebyl dán jen pro Izrael, ale platí i pro cizince a zvířata; 4) že Sabat
souvisí se základním procesem vydělávání a žití; 5) Sabat omezuje autoritu vrchnosti
nad podřízenými.

Tento
text likviduje zbývající dva argumenty proti Sabatu založenému na Hebrejských
Písmech. Jedná se zcela jasně o společenské a morální ustanovení, nejen
ceremoniální, protože potvrzuje práva podřízených a omezuje moc vrchnosti. Zcela
zjevně přesahuje pouhá židovská práva a týká se to lidských práv všeobecně.
Zaručuje nejen lidská práva, ale i práva zvířat. Vzhledem k tomu, že práce
pro obživu není omezená jen na jeden kmen nebo lid, ale je univerzální lidskou
nutností, popřít nepřevoditelná práva zahrnutá v Sabatu pro nežidy, je
neuvěřitelně zaujaté.

Je-li
povaha Sabatu zjevně univerzální, totéž můžeme říci o časové délce jeho platnosti.
Sabat není možné logicky zrušit, dokud bude lidstvo omezeno přijímáním jídla.
Mnozí lidé si myslí, že Sabat skončil na kříži s Kristem. Ukřižování
Krista však neosvobodilo lidstvo od potřeby obstarávat si stravu, proto nemohlo
ani osvobodit lidstvo od potřeby odpočinout si od této práce.

Sabat: Věčná smlouva

(Exodus 31,13) Ty pak
mluv k synům Izraelským a rci: A však Sabatů mých ostříhati budete. Nebo to
znamením jest mezi Mnou a vámi po rodech vašich, aby známo bylo, že já jsem
Yahuwah, kterýž vás posvěcuji. (Exodus
31,14) Protož ostříhati budete Sabat, nebo svatý jest vám. Kdož by
ho poškvrnil, smrtí umře; a kdo by koli dělal v něm dílo, vyhlazena bude ta
duše z prostředku lidu svého. (Exodus
31,15) Šest dní děláno bude dílo, ale v den sedmý Sabat odpočinutí
jest, svatost Yahuwahovi. Každý, kdož by dělal dílo v den Sabat, smrtí umře. (Exodus 31,16) Protož ostříhati
budou synové Izraelští Sabat, tak aby světili Sabat po rodech svých smlouvou
věčnou.

Už
v dřívějších textech bylo stanoveno, že Sabat sahá až do doby Stvoření,
jako zvláštní den v týdnu, nutná povinnost a více společenské než ceremoniální ustanovení
pro všechny lidi ve všech dobách. Tento text dává Sabatu naprosto novou
dimenzi. Nová tvrzení nalezená v tomto textu jsou: 1) Sabat je znamením
mezi Yahuwahem a Izraelem; 2) Funkce Sabatu je dát vědět Izraeli, že je Yahuwah
posvěcuje neboli odděluje; 3) Trest smrti je dán pro přestoupení Sabatu; 4)
Sabat je věčnou smlouvou s Izraelem; 5) Nové podrobnosti ohledně Sabatu
zde podané se týkají konkrétně Izraele. Cizinci a zvířata zde nejsou zahrnuta,
tak jako v Desateru.

Na
základě této informace můžeme učinit závěr, že existují univerzální, všeobecné
prvky Sabatu, jak jsou uvedené v Desateru, a prvky Sabatu, které jsem
konkrétně použitelné jen pro Izrael. Je uvedeno, že tyto konkrétní jsou věčné,
což naznačuje, že i ty všeobecné musí být věčné. Skutečnost, že existují univerzální,
stálé prvky  Sabatu a také specifické, možná
dočasné prvky Sabatu, způsobila zmatek. Křesťané byli často svedeni k tomu,
vzdát se těch všeobecných a stálých prvků Sabatu kvůli těm specifickým a
dočasným, aniž by to dobře zvážili.

Desatero
je parafrázováno v Mojžíšově kázání v Deuteronomium 5, ale
v tomto případě je aplikováno vyloženě na zkušenost Izraele. Tento prvek
Sabatu je více rozveden v následujícím verši.

(Exodus
35,2) Šest dní děláno bude dílo, ale v sedmý den mějte svátek, Sabat
odpočinutí Yahuwahovi. Kdo by dělal v něm dílo, umře. (Exodus 35,3)
Nezanítíte ohně nikdež v příbytcích svých v den Sabat.

Novou
informací v této pasáži je zákaz rozdělávání domácího ohně v den
Sabat. Není jasné, jestli se jedná o všeobecný nebo zvláštní prvek Sabatu. Ale
spojení s trestem smrti a vložení stejného kontextu jako v minulém
textu napovídá, že se to týká konkrétně Izraele.

(Leviticus
19,3) Každý měj v úctě svou matku a svého otce. Dbejte na mé dny Sabaty. Já
jsem Yahuwah váš Eloah.

Jedná se
o opakování kladných příkazů z Desatera. Všechna ostatní přikázání jsou
vyjádřena jako zápory. Univerzální a stálé prvky Sabatu jsou zde znovu
potvrzeny.

(Leviticus
19,30) Zachovávejte mé Sabaty a mějte v úctě mou svatyni. Já jsem Yahuwah.

Tento
text je nejasný. Není zřejmé, jestli se jedná o roční svátky, týdenní Sabat,
jen jedno z toho nebo obojí. Ale jako takový může být tento text považován
za potvrzení týdenního Sabatu.

(Leviticus
23,3) Šest dní se bude vykonávat práce a sedmého dne je Sabat odpočinutí,
svaté shromáždění. Nebudete dělat žádnou práci, je to Yahuwahův Sabat ve všech
vašich sídlech.

Novým
prvkem Sabatu je zde svaté shromáždění. Vše ostatní v tomto textu umísťuje
tento text do stejné kategorie jako stálé a univerzální prvky Desatera. Na
druhou stranu, shromáždění se zdá být ceremoniální akt. Jestli se to týká jen
Mojžíšovy smlouvy nebo to platí pro všechny lidi všech dob, není jasné. Je
jisté, že shromažďovat se není věc náležící jen Sabatu, ale zde je nám
k tomu jasně řečeno, že se nemá dělat žádná práce v tento den. Máme
volno, abychom se shromáždili k bohoslužbě.

Ceremoniální
závazky ohledně Sabatu a jiných ročních svátků Mojžíšovy smlouvy jsou
uvedeny v Leviticus 23 a Numeri 28,9.10. Tyto zahrnují oběti
zvířat, dary jídla a pití. Je důležité si pamatovat, že takové ceremoniální
závazky jsou popsány pro Sabat v tomto textu, protože se staly bodem hádek v rané
ekklesia. Roční svátky jsou zde nazývány Sabaty, tak jako den smíření v
Leviticus 16, ale ty se liší od týdenního Sabatu. Dalším ceremoniálním prvkem
Sabatu bylo umístění obětního chleba na stůl ve svatyni. (Leviticus 24,8)
Každého dne Sabatu klásti budete je řadem před Yahuwahem vždycky, berouce je od
synů Izraelských smlouvou věčnou.

Rozdělení
Zaslíbené země zahrnovalo Sabatní odpočinutí země sedmého roku, jak popisuje
Leviticus 25. To nemá žádný důsledek pro týdenní Sabat. Stejný předmět
pokračuje i v další kapitole, ale týdenní Sabat je potvrzen ve verši druhém. (Leviticus
26:2) Sabatů mých ostříhejte, a svatyně mé se bojte: Já jsem Yahuwah.

Posledním
sabatním textem v knihách Mojžíšových je tragický příběh. (Numeri 15:32)
Stalo se pak, když synové Izraelští byli na poušti, že nalezli jednoho, an
sbírá dříví v den Sabat.

Rozsudek
smrti za přestoupení Sabatu byl potvrzen božským zjevením a v tomto případě i
vykonán. Vážná povinnost zachovávat Sabat tak byla ukázána tím nejvýmluvnějším
způsobem. Yahuwah to myslel vážně se Sabatem, jak byl zjeven v Mojžíšových
knihách.

Závěr: Můžeme
říci, že Mojžíšovy knihy představují Sabat od doby Stvoření jako konkrétní,
nepohyblivý den biblického týdne, sedmý den, povinný den, ochrana práv lidí i
zvířat, který je univerzální a trvalý, vyžadující, aby byly každodenní úkoly
odloženy stranou a byl poskytnut pravidelný čas, kdy jsou lidé osvobozeni od všedních
starostí, aby se shromáždili k bohoslužbě. Kromě těchto univerzálních a trvalých
prvků měl Sabat také konkrétní a dočasné aplikace pro Izrael: Obzvláště byl
znamením smlouvy učiněné s Izraelem, kde byl kromě ceremoniálních prvků (obětování
zvířat, jídla a pití, výměna obětních chlebů ve svatostánku, apod.) vydán i
zákon o trestu smrti za přestoupení Sabatu.

Sabat: Dějiny králů

V historických
Královských knihách je Sabat zmíněn jen zběžně. Jednu takovou situaci nacházíme
v příběhu o Sunamitské ženě. (2. Královská 4,23) Kterýž řekl: Proč
chceš jíti k němu? Dnes není novměsíc, ani Sabat. Odpověděla ona: Měj o to
pokoj.

V 2.
Královské 11 je příběh o korunovaci Joziáše. Adam Clarke ve svém Commentary
on the Bible uvádí následující slova ohledně Sabatu v této kapitole. „Zdá
se, že Joiada zvolil den Sabat, aby vyhlásil mladého krále, protože to byl den
veřejného shromažďování a tak se shromáždění lidí kvůli tomuto tajemství
nezdálo nápadným.“ Tento příběh je zopakován ve 2. Paralipomenon 23.

Poslední
zmínka o Sabatu se v knihách Královských nachází zde: (2.
Královská 16,18) Dal též pozměnit u Yahuwahova domu krytou chodbu dne Sabatu,
kterou postavili při domě, i zvláštní královský vchod kvůli králi asyrskému.

Kroniky
Paralipomenon komentují více zákonodárství v Mojžíšových knihách. První
odkaz souvisí s obětním chlebem v den Sabat. (1. Paralipomenon
9,32) Někteří Kehatovci, někteří z jejich bratří, měli na starosti rovnání
předkladných chlebů, měli je připravovat vždycky v den Sabat.

Konkrétní
oběti pro Sabaty jsou také uvedeny. (1. Paralipomenon 23,31) Aby před
Yahuwahem ustavičně přisluhovali při obětování zápalných obětí Yahuwahovi ve
dnech Sabatu, o novoluních a v určených časech, a to v tom počtu, jak určuje
jejich řád. (2. Paralipomenon 2,3) Hle, buduji dům jménu Yahuwaha, mému
Eloah. Chci mu jej oddělit jako svatý, aby se tam před ním pálilo kadidlo z
vonných látek, pravidelně se rovnaly chleby a ráno i večer, též o Sabatech,
novoluních a při slavnostech Yahuwaha, našeho Eloah, aby se přinášely zápalné
oběti za Izraele navěky. (2. Paralipomenon 8,13) Podle každodenního
pořádku, podle Mojžíšova příkazu pro přinášení obětí o Sabatech, novoluních a
při slavnostech, třikrát za rok, ve svátek nekvašených chlebů, ve svátek týdnů
a ve svátek stánků. (2. Paralipomenon 31,3) Král přispěl ze svého
majetku na zápalné oběti, aby byly obětovány ráno i večer, na zápalné oběti o
Sabatech, novoluních a při slavnostech, jak je předepsáno v Yahuwahově zákoně.

Kroniky Paralipomenon
obsahují jen jeden odkaz na morální poselství spojené se Sabatem, o kterém
mluví později proroci. (2. Paralipomenon 36,21) Tak se naplnilo slovo
Yahuwahovo, které mluvil ústy Jeremiáše: Dokud si země nevynahradí své Sabaty,
bude odpočívat po všechny dny, co bude zpustošena, až se vyplní sedmdesát let.

Myšlenka,
že zanedbávání Sabatu společně se sabatovými zákony pro půdu bylo důvodem
Babylonského zajetí, doprovází každou zmínku o Sabatu v knize Nehemiáš,
obzvláště pak na konci 13. kapitoly. Zde je prvořadou záležitostí, aby nebyla
způsobena stejná nebo horší katastrofa zanedbáváním Sabatu. Nehemiáš rozpoznal,
že Sabat je přímým božským zjevením, více než jen Mojžíšovým zákonem. (Nehemiáš
9,14) Učinil jsi jim známý svůj svatý Sabat, příkazy, nařízení a zákon jsi
jim vydal skrze svého služebníka Mojžíše. Ale Nehemiáš neignoroval ceremoniální
stránku Sabatu. (Nehemiáš 10,34) Na předkladné chleby, na pravidelný
obětní dar, na pravidelnou oběť zápalnou o Sabatech a novoluních, na slavnosti,
na svaté dávky, na smírčí oběti za hřích za Izraele, vůbec na všechno dílo domu
našeho Yahuwaha.

Sabat je
v Mojžíšových knihách primárně spojen s aktivitami získávání jídla.
Tento univerzální prvek Sabatu, na rozdíl od ceremoniálních prvků, je rozpoznán
Nehemiášem. Ten uvádí, že nejen sklízení, shromažďování a připravování jídla
v Sabat je zakázáno, ale i jeho nakupování. (Nehemiáš 10,31) Když
budou přinášet národy země v den Sabat k prodeji různé zboží a obilí, v Sabat,
totiž ve svatý den, je od nich nebudeme brát. Sedmého léta necháme pole ladem a
nebudeme vymáhat dluhy.

Sabat: Důvěra v Yahuwaha

Přerušení
obstarávání stravy v den Sabat obsahuje hluboký psychologický význam. To
je evidentní v příběhu o Stvoření i o manně, ale jistým způsobem i u
Nehemiáše. Primárním záměrem Sabatu bylo působit proti přirozenému sklonu lidí
k představě, že jsou schopni udržet se vlastní prací při životě. Zastavení
se a přehodnocení v den Sabat bylo ustanoveno pro obnovení a posilnění
uvědomění, že lidé jsou ohledně svého živobytí závislí na Stvořiteli.

Tento
prvek obstarávání stravy ve vztahu k Sabatu vyvstává velmi silně
v kapitole 13. (Nehemiáš 13,15) V oněch dnech jsem v Judsku viděl,
že někteří lisují hrozny v den Sabatu, že přinášejí pytle obilí a nakládají na
osly, a také že přinášejí do Jeruzaléma víno, hrozny a fíky a všelijaká břemena
v den Sabatu. Varoval jsem je toho dne, kdy prodávali potraviny. (Nehemiáš
13,16) I Týřané tu byli usazení; přinášeli ryby a všelijaké zboží a
prodávali v den Sabatu Judovcům, a to přímo v Jeruzalémě. (Nehemiáš 13,17) Měl jsem o to
spor s judskými šlechtici a ptal jsem se jich: „Jakého zla se to dopouštíte?
Znesvěcujete den Sabat! (Nehemiáš 13,18) Což právě tak nejednali vaši
otcové? Proto náš Bůh uvedl všechno toto zlé na nás a na toto město. A vy jej
zase popouzíte k hněvu proti Izraeli tím, že znesvěcujete den Sabat.“ (Nehemiáš
13,19) Když přede dnem Sabatu padl na jeruzalémské brány stín, rozkázal
jsem, aby byla zavřena vrata a aby je neotvírali dříve než po dni Sabatu.
Některé ze svých služebníků jsem postavil k branám, aby nikdo nenosil břemena v
den Sabatu. (Nehemiáš 13,20) Když kupci a prodavači všelijakého zboží
nocovali jednou i dvakrát vně Jeruzaléma, (Nehemiáš 13,21) varoval jsem
je a vytýkal jsem jim: „Proč nocujete před hradbami? Bude-li se to opakovat,
vztáhnu na vás ruku.“ Od té doby v den Sabatu nepřicházeli. (Nehemiáš 13,22)
Pak jsem přikázal levitům, aby se očistili a přišli střežit brány, aby byl svěcen
den Sabatu. – „Pamatuj na mne, můj Eloahu, také kvůli tomu a měj se mnou soucit
podle svého hojného milosrdenství!“

Praktická
stránka vyvarování se práce za účelem obživy člověka v den Sabatu není
v knihách Mojžíšových velmi rozvinutá. Je tam příběh o manně a to, že
člověk nemá sbírat dříví na vaření, ale kromě těchto detailů tam toho moc není.
Tato pasáž z Nehemiáše se zaměřuje na dopravování, nakupování a prodávání
potravin jako taktéž zakázanou činnost.

Závěr: Tyto
historické knihy nám dávají málo poznání ceremoniálních prvků Sabatu. Avšak
obohacují naše porozumění toho, proč bychom měli odložit stranou naši všední
práci v tento den. Dozvídáme se zde, že je zakázáno převážet, kupovat a
prodávat potraviny, což napomáhá k lepšímu pochopení Mojžíšových knih. Tento
přídavek ohledně Sabatu a zásobování je přesnější, abychom chápali, jak je
Sabat důležitý, a praktickým způsobem poznali, že nejsme závislí na naší
vlastní práci pro zachování života, ale na božském požehnání a prozřetelnosti,
která činí naší práci efektivní.

Je to přesně
ten vztah mezi lidským úsilím zaopatřit si jídlo během šesti pracovních dní a pauzou,
kdy přemýšlíme o realitě trvalé závislosti na Yahuwahovi ohledně života a stravy,
který praktickým způsobem Sabat odhaluje. Křesťané si často neuvědomují, že
Sabat je praktickým zjevením naší úplné závislosti na Yahuwahovi ohledně
života. A kvůli této chybě nechápou ani proces milosti v nabídce spásy i
věčného života.

Sabat a Žalmy

Zatímco
jsou Žalmy – se svým živým vyobrazením bohoslužby o Sabatu a jiných svátcích
v Judaismu – modlitební knihou druhého chrámu, o samotném Sabatu tam toho
moc není. Nachází se jen v nadpisu jednoho z žalmů. (Žalm 92,1-2)
Zpívaný žalm. Píseň ke dni Sabatu. Jak dobré je vzdávat Yahuwahovi chválu,
Tvému jménu, Nejvyšší, pět žalmy.

Je velmi
pravděpodobné, že celá čtvrtá kniha Žalmů, sekce obsahující 92 Žalm, byla
sestavena za účelem Sabatní bohoslužby.

Sabat a proroci

Jak se
dá předpokládat, zaměřují se proroci na morální stránky Sabatu, tak jako
to dělají ve vztahu k mnoha jiným aspektům Zákona. Vidíme to ihned na
začátku knihy Izaiáš.

Izaiáš

(Izaiáš
1,13) Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i
novoluní, dny Sabatu a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění,
to nemohu vystát.

Zde si
Yahuwah stěžuje skrze Izaiáše na pokrytectví udržování náboženských forem jako nástroj
zakrývání bezpráví. To je centrální téma většiny proroků, i když jsou evidentní
i další problémy. Tento text v Izaiáši se obzvláště týká ceremoniálních
prvků zachovávání Sabatu.

Ale
Izaiáš se zabývá i morálním aspektem Sabatu. V následujícím textu
poukazuje na úkol zachovávání Sabatu vychovávat spravedlnost a její účinek
udržení lidí od konání zla. (Izaiáš 56,2) Blaze člověku, který tak
jedná, lidskému synu, který se toho drží a dbá na to, aby neznesvěcoval den Sabatu,
který se má na pozoru, aby jeho ruka neučinila nic zlého.

Izaiáš
uznává, že pohan obrácený k uctívání Yahuwaha, pravého Eloah, je také
zodpovědný za zachovávání Sabatu. Nedělá rozdíl mezi ním a Izraelem. (Izaiáš
56,3) Ať neříká nikdo z cizinců, kdo se připojil k Yahuwahovi: „Yahuwah mě
jistě odloučil od svého lidu.“ Ať neříká kleštěnec: „Hle, jsem strom suchý.“

V židovské
kultuře a celého Blízkého východu se považuje potomstvo za jednu z nejdůležitějších
součástí života. Izaiáš využívá tuto důležitost mít děti v kultuře
Blízkého východu, aby zdůraznil důležitost Sabatu. Poukazuje na to, že kdo
zachovává Sabat, ten si ukládá poklad v nebi, který je dokonce větší
důležitosti než mít děti. (Izaiáš 56,4) Neboť toto praví Yahuwah: „Kleštěncům,
kteří dbají na mé dny Sabatu a volí to, co si přeji, kteří se pevně drží mé
smlouvy, (Izaiáš 56,5) dám ve svém domě a na svých hradbách památník s
jménem lepším než synů a dcer: Dám jim jméno věčné, jež nebude vymýceno“. (Izaiáš
56,6) Těm z cizinců, kteří se připojili k Yahuwahovi, aby mu sloužili a z
lásky k Jeho jménu se stali Jeho služebníky, praví: „Všechny, kdo dbají na to,
aby neznesvěcovali den Sabatu, kdo se pevně drží mé smlouvy“.

Ti, kdo prosazují
názor, že Sabat byl zrušen, se obvykle zaměřují na Sabat jako na zákonnou a
ceremoniální povinnost. Nikdy nezaměří svou pozornost na jeho skutečnou úlohu upevnit
v člověku závislost na Yahuwahově dlani, která chrání jeho práva
podřízeného. Proto taky nikdy nemluví o tom, že Sabat není jen povinnost nebo i
jen ochrana práv lidí a zvířat, ale také potěšení. Každý pravý světitel Sabatu
zažil takové potěšení. Izaiáš si také všímá tohoto aspektu zachovávání Sabatu.
(Izaiáš 58,13) Jestliže v den Sabatu upustíš od svých pochůzek, od
prosazování svých pochůzek, od prosazování svých zálib v můj svatý den,
nazveš-li den Sabat rozkošným, svatý den Yahuwahův přeslavným, budeš-li jej
slavit tak, že se vzdáš svých cest, že přestaneš hovět svým zálibám a nepovedeš
plané řeči…

Nakonec
Izaiáš poukazuje na budoucí zachovávání Sabatu. Dle toho, jak se kdo dívá na
toto proroctví, je Sabat centrální částí potěšení z návratu
z vyhnanství na straně Židů nebo na obnovené nové zemi, která přijde. (Izaiáš
66,23) O každém novoluní, v každý den Sabatu, přijde se sklonit veškeré
tvorstvo přede mnou, praví Yahuwah.

Jeremiáš

Jeremiáš
zmiňuje Sabat v omezenějším kontextu než Izaiáš. Pouze potvrzuje principy
zachovávání Sabatu uvedené v Nehemiáši. Jeremiáš psal už před Nehemiášem a
není pochyb, že v mnohém ovlivnil Nehemiášovy činy a spisy. (Jeremiáš
17,21) Toto praví Hospodin: Bedlivě dbejte, abyste nenosili břemena v den
Sabat a nepřinášeli je do jeruzalémských bran. (Jeremiáš 17,22)
Nevynášejte břemena ze svých domů v den Sabat a nevykonávejte žádnou práci, ale
ať je vám den Sabat svatý, jak jsem přikázal vaším otcům… (Jeremiáš 17,24)
Budete-li mě opravdu poslouchat, je výrok Yahuwahův, a v den Sabat nebudete
přinášet břemena do bran tohoto města, ale bude vám den Sabat svatý a nebudete
v něm konat žádnou práci,… (Jeremiáš 17,27) Nebudete-li mě poslouchat a
den Sabat vám nebude svatý, ale budete-li v den Sabat nosit břemena a vcházet s
nimi do jeruzalémských bran, zanítím v jeho branách oheň a ten pozře
jeruzalémské paláce a neuhasne.

Ze spisů
Jeremiáše poznal Nehemiáš, že zanedbávání Sabatu hrálo svou úlohu při pádu
do Babylonského zajetí. (Pláč 1,7) Jeruzalém se rozpomíná ve dnech svého
ponížení a zmateného toulání na všechno, co míval za žádoucí ode dnů dávnověkých.
Když jeho lid padl do rukou protivníka, nebyl nikdo, kdo by mu pomohl.
Protivníci to viděli a posmívali se jeho Sabatům. (Pláč 2,6) Násilně
strhl své zahradě oplocení, své slavnostní shromáždění zničil. Hospodin přivedl
na Sijónu v zapomnění slavnost i den Sabat, zavrhl ve svém hrozném hněvu krále
i kněze.

Ezechiel

Ezechiel
přináší naprosto odlišný aspekt. Zakládá své poznámky ohledně Sabatu na Exodus
31,13-16. Zdůrazňuje Sabat jako znamení mezi Yahuwahem a Izraelem. (Ezechiel
20,12) Dal jsem jim také své dny Sabaty, aby byly znamením mezi Mnou a
jimi, aby věděli, že já Yahuwah je posvěcuji. (Ezechiel 20,13) Ale dům
izraelský se mi na poušti vzepřel, mými nařízeními se neřídili a znevážili mé
řády, skrze něž má člověk život, když je plní, a hrubě znesvěcovali mé dny
Sabaty. I řekl jsem, že na ně vyleji na poušti své rozhořčení, a tak s nimi
skoncuji… (Ezechiel 20,16) to proto, že znevážili mé řády, neřídili se
mými nařízeními a znesvěcovali mé dny Sabaty, neboť jejich srdce chodilo za
jejich hnusnými modlami… (Ezechiel 20,20) Svěťte mé dny Sabaty a budou
znamením mezi mnou a vámi, abyste věděli, že já jsem Yahuwah, váš Eloah.

Zatímco
Ezechiel zdůrazňuje Sabat jako znamení zvláštní smlouvy mezi

Yahuwahem
a Izraelem, udává i některé další problémy ohledně Sabatu. Konkrétně se
zaměřuje na modlářství a skutečnost, že Sabat přináší poznání Yahuwaha. Už jsme
dříve viděli, že Sabat vede praktickým způsobem k poznání Yahuwaha, když
ukazuje, že je lidstvo neustále závislé na Yahuwahovi ohledně života a stravy,
a poukazuje na to, že vrchnost má jen omezenou moc nad svými podřízenými.
Ezechiel uvádí, že takové poznání je nezbytné, aby se člověk vyhnul modlářství.
Modlářství Izraele bylo spojené se zanedbáváním zachovávání Sabatu. Existuje
přímý vztah mezi růstem zanedbávání Sabatu v raných stoletích křesťanství
a růstem falešné teorie o Yahuwahovi a Svaté Trojici (Trinity). To jde ruku
v ruce a objevuje se to ve stejné době.

Ezechiel
nezapomněl popsat důsledky modlářského přestupování Sabatu v Izraeli,
stejně jako vyplývající důsledky ze stejného jevu později mezi křesťany. (Ezechiel
20,21) Ale i synové se mi vzepřeli, neřídili se mými nařízeními,
nedodržovali mé řády, skrze něž má člověk život, když je plní, a znesvěcovali
mé dny Sabaty. I řekl jsem, že na ně vyleji své rozhořčení, a tak na poušti
dovrším svůj hněv proti nim.

Modlářství
způsobené přestupováním Sabatu je v knize Ezechiel také spojeno se
zanedbáváním spravedlnosti ve vykonávání božských soudů v případech sporů.
(Ezechiel 20,24) Protože se nedrželi mých řádů a znevažovali má
nařízení, znesvěcovali mé dny Sabaty a vzhlíželi k hnusným modlám svých otců.

O dvě
kapitoly později poukazuje Ezechiel na to, jak přestupování Sabatu ovlivňuje
lidské vnímání a člověk pak není schopen rozeznávat mezi tím, co je svaté a
nesvaté, čisté a nečisté. Přestupování Sabatu jde ruku v ruce
s myšlenkou, že nečistota a křesťanství jsou slučitelné. Modlářství,
přestupování Sabatu a pojídání odporných věcí bez výčitek, jak to vidíme dnes
všude kolem nás, je jen opakováním toho, co viděl Ezechiel ve své době. (Ezechiel
22,8) Pohrdáš mými svatými dary, znesvěcuješ mé dny Sabatu… (Ezechiel
22,26) Její kněží znásilňují můj zákon a znesvěcují moje svaté věci.
Nerozlišují svaté od nesvatého, neseznamují s rozdílem mezi nečistým a čistým,
přehlížejí mé Sabaty, jsem mezi nimi znesvěcován. (Ezechiel 23,38) A
navíc mi činili toto: Téhož dne poskvrňovali mou svatyni a znesvěcovali mé
Sabaty.

Ezechiel
se vrací k otázce sociální spravedlnosti a Sabatu, kterou jen nastínil
v kapitole 20. Ve svých závěrečných proroctvích o přicházejícím vzestupu
spravedlnosti uvádí obnovení zachovávání Sabatu společně se spravedlností před
zákonem. (Ezechiel 44,24) Dojde-li ke sporu, oni povstanou, aby soudili,
a rozsoudí jej podle mých řádů. Budou dbát na mé zákony i na má nařízení o
všech mých slavnostních shromážděních a světit mé Sabaty.

Ezechielovo
proroctví o druhém chrámu nebylo nikdy do detailu naplněno. Ale obnovení
ceremoniálních prvků Sabatu se do určité míry naplnilo v chrámových
službách. (Ezechiel 45,17) Kníže je povinen přinášet oběti zápalné, oběť
přídavnou i úlitbu o svátcích, o novoluních i o Sabatech, o všech slavnostních
shromážděních domu izraelského. On připraví oběť za hřích i oběť přídavnou,
oběť zápalnou i oběti pokojné jako smírčí oběť za dům izraelský. (Ezechiel
46,1) Toto praví Panovník Yahuwah: Brána vnitřního nádvoří, obrácená k
východu, zůstane zavřená po šest pracovních dní, ale v den Sabat a v den
novoluní bude otevřená. (Ezechiel 46,3) Také lid země se bude u vchodu
do té brány klanět před Hospodinem ve dnech Sabatu a o novoluních. (Ezechiel
46,4) Zápalnou obětí, kterou kníže přinese Yahuwahovi v Sabat, bude šest
beránků bez vady a beran bez vady. (Ezechiel 46,12) Připraví-li kníže
Yahuwahovi dobrovolnou oběť zápalnou nebo dobrovolné oběti pokojné, ať je mu
otevřena brána obrácená k východu. Jako svou oběť zápalnou a své oběti pokojné
připraví totéž, co připravil v den Sabat. Potom vyjde a po jeho odchodu bude
brána uzavřena.

Takto
Ezechiel pozorně rozlišuje mezi sociálními a morálními prvky Sabatu na jedné
straně a ceremoniálními a návěstními prvky na straně druhé. Psal o obojím, ale
na různých místech.

Ozeáš

Také dva
z malých proroků připojili své hlasy k poselství Sabatu. Ozeáš mluví
o přerušení ceremoniálních obřadů. (Ozeáš 2,11) A učiním přítrž vší
radosti její, svátkům jejím, novměsícům jejím i Sabatům jejím, a všechněm
slavnostem jejím.

Poselství
Ozeáše doplňuje poselství z Izaiáše 1,13. Protože obřady víry byly
používány jako zástěrka pro morální a sociální nespravedlnost, musí být
odebrány s potrestáním a Izrael ponechán holý, zranitelný a viditelný ve
své nevěrnosti. Sabat je v této věci centrálním prvkem, protože obsahuje
jak morální a sociální elementy, tak i ceremoniální. Zde je opět pozoruhodná
podobnost s dneškem. Stejně jako dávný Izrael neměl na paměti sociální
spravedlnost, kterou zahrnoval Sabat, zatímco po celou dobu dodržoval oběti a
obřady, i dnešní světitelé Sabatu mohutně soupeří o to, který konkrétní den je
Sabat jakožto znamení poslušnosti, ale všeobecně nerozpoznávají Sabat jako
svědectví ke stálé lidské závislosti na Yahuwahovi ohledně života a stravy a
jako praktického ochránce lidských a zvířecích práv, omezující moc vrchnosti.

Ámos

Tento
sociální a morální aspekt Sabatu, tak zanedbávaný dávnými světiteli Sabatu, je
uveden i u Ámose. (Ámos 8,5) Říkáte: „Kdy už pomine novoluní,
abychom zas prodávali obilí, a den Sabat, abychom otevřeli sýpku, na míře
ubírali, na ceně přidávali a podváděli falešnou váhou?

Proroci
značně rozšiřují naše porozumění Sabatu. První věc, ke které proroci
přistupují, je ceremoniální (obřadní) zachovávání Sabatu jakožto forma
pokrytectví mezi těmi, kteří toho zneužívají, aby zastřeli sociální bezpráví.
Izaiáš, Ozeáš a Ámos zdůrazňují tento bod. Jeremiáš se zaměřuje na Sabat jako
znamení Yahuwahovy smlouvy s Izraelem. Jeremiáš přináší více podrobností o
správném zachovávání Sabatu a ukazuje, jak jeho zanedbání napomohlo tomu, že
upadli do Babylonského zajetí. Ezechiel zdůrazňuje úlohu Sabatu jako znamení
zvláštní smlouvy mezi Yahuwahem a Izraelem. Současně ukazuje, jak zanedbávání
Sabatu vede k modlářství, neschopnosti rozeznávat mezi svatým a nesvatým,
čistým a nečistým, a sociální spravedlnost před zákonem. Káže obnovení
ceremoniálního aspektu zachovávání Sabatu v druhém chrámu. Izaiáš
poukazuje na to, že požehnání Sabatu náleží stejně tak obráceným pohanům jako
Izraeli, a jak je zachovávání Sabatu větším pokladem než i největší poklad
tehdejšího Blízkého východu – potomstvo. Izaiáš poukazuje na to, že Sabat není
břemeno, ale potěšení, a předpovídá jeho obnovení po návratu ze zajetí a
v pohledu mnohých také na nové zemi.

Sabat a Evangelia

V Evangeliích
je Sabat zmíněn častěji než v Mojžíšových knihách. Kdyby bylo záměrem  Yahushui odstranit Sabat, řekl by to,
ale on se naopak zapojil do mnohých diskuzí o podrobnostech správného
zachovávání Sabatu. Účelem Evangelií ohledně Sabatu není Sabat zrušit, ale učit
nás, jak ho zachovávat lépe.

Výrazy
Zákon a Evangelia jsou staré a často používané. Častěji se však používají se
záměrem oddělení těchto dvou věcí, než aby byly spojeny v jedno. Pokud
Evangelium odstraňuje Zákon, jak se mnozí křesťané domnívají, pak takzvaný
Starý Zákon nemusel být vůbec ponechán v Bibli. Skutečností však je, že
Yahuwah uchoval mezi křesťany Bibli s oběma zákony. Tato skutečnost by nás
měla varovat před podvodem oddělení Zákona od Evangelia. Jedno je základem toho
druhého, a to druhé je objasněním toho prvního. Vskutku Kristus řekl:
„Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem
zrušit, nýbrž naplnit.“ Matouš 5,17.

Sabat se
v Evangeliích poprvé objevuje u Matouše 12. (Matouš 12,1) V
ten čas šel Yahushua v den Sabat obilím. Jeho učedníci dostali hlad a
začali mnout zrní z klasů a jíst. (Matouš
12,2) Když to viděli farizeové, řekli mu: „Hle, tvoji učedníci
dělají, co se nesmí dělat v Sabat!“ (Matouš
12,3) On jim však řekl: „Nečetli jste, co udělal David, když měl
hlad, on a ti kdo byli s ním? (Matouš
12,4) Jak vešel do domu Yahuwaha a jedli posvátné chleby, ačkoli to
nebylo dovoleno jemu ani těm, kdo ho doprovázeli, nýbrž kněžím? (Matouš 12,5) A nečetli jste v
Zákoně, že kněží službou v chrámu porušují Sabat, a přesto jsou bez viny? (Matouš 12,6) Pravím vám, že zde je
víc než chrám. (Matouš 12,7)
Kdybyste věděli, co znamená, `milosrdenství chci, a ne oběť´, neodsuzovali
byste nevinné. (Matouš 12,8)
Vždyť Syn člověka je pánem nad Sabatem.

Tento
příběh se opakuje také v Marek 2,23-28 a Lukáš 6,1-5. Řada
věcí by měla být uvedena. Zaprvé, skrze jeden výklad zákona, dokud nebylo obilí
sklizeno z pole, nebylo to přestoupení Sabatu, když si někdo utrhl a jedl.
Už skrze tuto Rabínskou metodu samotnou bylo nařčení z přestoupení Sabatu
neoprávněné. Zadruhé, nedostatek pohostinství ze strany právě těch lidí, kteří
je kritizovali, bylo porušením zákona. Učedníci byli nuceni obstarat si stravu,
aby nepřestupovali Sabat skrze půst. Kritici sami je postavili do této situace
díky svým nepřátelským cílům.

Je
zajímavé, že Yahushua neobvinil tyto kritiky, ale nabízí Biblického předchůdce
jako vysvětlení pro jejich chování v Sabat – příklad Davida. Výkladem
daného textu Písma tímto způsobem využil Yahushua příležitosti, aby potvrdil
svou mesiášskou autoritu jako syn Davida, a jeho božsky ustanovenou úlohu
vykládat a implementovat Písmo. Takto popírá autoritu Rabínské metody a
nahrazuje ji mesiášskou autoritou. Jeho konkrétní výklad není v souladu
s pravidly Rabínského výkladu. Je však autoritativní.

Toto
potvrzení mesiášské autority ze strany Yahushui vyvstává nejvíce v posledním
verši. Tento text říká vskutku velmi málo o zachovávání Sabatu jako takového.
Předmětem tohoto příběhu je mesiášská autorita. Přesto věta v Markovi 2,27
odbíhá od předmětu. (Marek 2,27) A řekl jim: Sabat je učiněn pro člověka, a ne
člověk pro Sabat.

Zatímco
tato věta primárně odsuzuje důsledek farizejského myšlení, že Sabat měl sám o
sobě hodnotu, aby byl zachováván skrze lidskou činnost, další myšlenka vyvstává
z počátku věty. Sabat byl učiněn pro člověka. To znamená, že Sabat nebyl
učiněn pro Židy, ale pro celé lidstvo. Sabat je také božským stvořením, darem
milosti pro lidstvo. Způsob, jakým se člověk chová k daru, odhaluje, co si
myslí o Dárci.

Druhý
příběh se nachází v Matouši 12,9-14. (Mat 12,9) Odtud
šel dál a přišel do jejich synagógy. (Mat 12,10) A byl tam člověk s
odumřelou rukou. Otázali se Yahushui: „Je dovoleno v Sabat uzdravovat?“ Chtěli
ho totiž obžalovat. (Mat 12,11) On jim řekl: „Kdyby někdo z vás měl
jedinou ovečku, a ona by mu v Sabat spadla do jámy, neuchopil by ji a nevytáhl?
(Mat 12,12) A oč je člověk cennější než ovce! Proto je dovoleno v Sabat
činit dobře.“ (Mat 12,13) Potom řekl tomu člověku: „Zvedni tu ruku!“
Zvedl ji, a byla zase zdravá jako ta druhá. (Mat 12,14) Farizeové vyšli
a smluvili se proti němu, že ho zahubí.

Tento
příběh se opakuje v Marek 3,1-6 a Lukáš 6,6-11. Je to velice
odlišný příběh od toho předešlého. Zde Yahushua potvrzuje, že uzdravování je
zákonné skrze odkaz na Rabínský verdikt. Existovala Rabínská neshoda ohledně
toho, zdali zvíře padlé do jámy může být zachráněno bez přestoupení Sabatu.
Někteří Rabíni potvrdili, že to je zákonné. Yahushuova odpověď byla naprosto
v souladu s Rabínským kontextem. Důležité je v tomto příběhu, že
Yahushua souhlasil s platností zákona o Sabatu. I když ti, kteří věří ve zrušení
Sabatu, obvykle věří, že zrušení nastalo až po ukřižování a skrze smrt
Kristovu, často se odvolávají na texty Evangelia spojená s érou před
ukřižováním, aby podpořili zrušení Sabatu. To je jasný omyl výkladu. Pokud může
být ukázáno už před ukřižováním, že Sabat byl zrušen, pak křesťanský argument o
jeho zrušení jako stínu přicházejících věcí musí také padnout.

Pro
světitele Sabatu je tento příběh důležitý, protože potvrzuje, že skutky
milosrdenství jsou vhodné v Sabat.

Další
text se nachází v (Matouši 24,20): Modlete se, abyste se nemuseli
dát na útěk v zimě nebo v Sabat.

Světitelé
Sabatu odkazují na tento text jako důkaz, že záměrem Krista je potvrdit
zachovávání Sabatu po jeho vzkříšení, tedy v době, kdy většina křesťanů tvrdí,
že Sabat je zrušen jako stín věcí přicházejících, které se naplnily při
ukřižování. Ti argumentují tím, že tento příkaz jen uznává situaci v Židy
ovládané Palestině těsně před zkázou Jeruzaléma v roce 70 n.l. Zachovávání
Sabatu Židy by ztížilo těmto údajným následovníkům Krista nezachovávajícím
Sabat, aby utekli. Tento argument má však vážné problémy. Nejvážnějším je ten
že není žádný důkaz o tom, že by v této době byli nějací následovníci Krista,
kteří by nezachovávali Sabat. Dokonce i po nástupu zachovávání neděle na počátku
druhého století (podle Mozny a Bacchiocchiho) zachovávali všichni křesťané
Sabat. (Samuele Bacchiocchi, From Sabbath to Sunday: A Historical Investigation
of the Rise of Sunday Observance in Early Christianity, Biblical Perspectives,
1977). Proto toto proroctví odkazuje na komunitu zachovávající Sabat. Pokud měl
Yahushua v plánu, aby svou smrtí zrušil zachovávání Sabatu, pak nevyužil
příležitost říci svým následovníkům, aby přestali zachovávat Sabat, což by
mohlo usnadnit jejich útěk z Jeruzaléma. Naopak, On potvrdil jejich zachovávání
Sabatu.

Ať už se tento
příkaz týká pozdějších generací nebo ne, potvrzení zachovávání Sabatu jeho
následovníky nejméně do roku 70 n.l. odhaluje výkladový omyl argumentu, že jeho
smrt zrušila Sabat. Není v souladu se všemi významnými textovými důkazy. Matouš
24,20 je pozitivním důkazem toho, že Yahushua nepřijal myšlenku, že
zachovávání Sabatu končí na kříži. Takto vyvstává precedens, který po nás žádá,
abychom našli správný výklad textu v Kolosským 2,16.17, místo toho, abychom
zavrhli věrohodnost epištoly ke Kolosským. Je daleko lepší přijmout zachovávání
Sabatu a najít správný výklad Kolosským, který je v souladu s Matoušem, pokud
je to vůbec možné.

Poslední odkaz na
Sabat v prvním Evangeliu je (Matouš 28,1): Když uplynul Sabat a
začínal první den týdne, přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k
hrobu.

I když se někteří
čtenáři Bible obrací k řečtině ohledně tohoto a podobných textů, anglický
překlad krále Jakuba (KJV) je v zásadě správný. Slovo týden skutečně
znamená týden v kontextu se slovem svítání. Nicméně, ať už je výklad
jakýkoliv, netýká se to skutečnosti, že je zde Sabat zmíněn jako skončený a
potvrzený. Vzhledem na to, že učedníci ještě nevěděli o vzkříšení, je to slabý
argument, který by potvrzoval dle sabatistů Sabat po vzkříšení.

Podobná pasáž se
nachází i u Marka. (Marek 16,1) Když uplynul Sabat, Marie z Magdaly,
Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat.

Markovo
evangelium obsahuje taky některé pasáže týkající se Sabatu, která se neobjevují
u Matouše. Prvním je: (Marek 1,21) Když přišli do Kafarnaum, hned
v Sabat šel do synagógy a učil. (Marek 1,22) I
žasli nad jeho učením, neboť učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci. (Marek 1,23) V jejich synagóze byl právě člověk, posedlý nečistým duchem. Ten
vykřikl: (Marek 1,24) „Co je ti do nás, Yahushuo
Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi svatý Yahuwahův.“ (Marek 1,25) Ale Yahushua mu pohrozil: „Umlkni a vyjdi z něho!“ (Marek 1,26) Nečistý duch jím zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel. (Marek 1,27) Všichni užasli a jeden
druhého se ptali: „Co to je? Nové učení plné moci – i nečistým duchům přikáže,
a poslechnou ho.“

Sabat je
zmíněn jen zběžně v této pasáži. Pozornost je v této pasáži věnována mesiášské
autoritě Yahushui, velmi podobným způsobem jako v prvním textu o Sabatu u
Matouše. Sabatní reforma, kterou Yahushua přináší, je vidět u Matouše i Marka a
je bezprostředně spojena s jeho úlohou a statutem Mesiáše. Důsledkem je,
že zavrhnout Sabat znamená zavrhnout samého Mesiáše. Skutečně v praxi je
vidět, že křesťanství neuznávající Sabat často popírá i Yahushuu, minimálně
tím, že z něj dělá druhou osobu Trojice, místo aby byl jednorozeným Synem
Yahushuou nebo Kristem. Stejný příběh je popsán i v Lukáši 4,31-37.

Marek
6,1-5 popisuje Yahushuovu návštěvu jeho domovského města v den
Sabat. Marek se dokonce více než Matouš zaměřuje na Yahushuovu mesiášskou
autoritu ve spojení se Sabatem. V tomto textu ukazuje Yahushua svou moc
v Jeho autoritativním učení. (Marek 6,2) Když přišel Sabat, počal
učit v synagóze. Mnoho lidí ho poslouchalo a v úžasu říkali: Odkud to ten
člověk má? Jaká je to moudrost, jež mu byla dána? A jak mocné činy se dějí jeho
rukama!

Setkává
se však s nedůvěrou pramenící z toho, že ho lidé znali. A proto tam
neučinil mnoho zázraků a zároveň se vyhnul konfrontaci o uzdravování
v Sabat. Tento příběh se pravděpodobně týká stejné události jako v Lukáši
4,16: Přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v den
Sabat do synagógy a povstal, aby četl z Písma.

Yahushuův
výklad haftarah čtení jakožto proroctví jeho vlastní služby, byl vypočítán tak,
aby přivodil reakci, která nastala.

Sabat je
u Marka uveden už jen jednou, kdy Josef z Arimatie žádal Piláta o tělo
Yahushuovo. (Marek 15,42) A když už nastal večer – byl totiž den
přípravy, to je den před Sabatem.

Stejná
událost je popsána v Lukáši. (Lukáš 23,54) Byl den příprav, a Sabat
se blížil.

(Lukáš
23,56) Potom se vrátily, aby připravily vonné masti a oleje. Ale v Sabat
zachovaly podle přikázání sváteční klid.

Zatímco
není žádným překvapením, že by měl být zachováván Sabat, je snad důležité, že je
v tomto Evangeliu zmíněn jako běžná věc, ne jako něco cizího. Výrazy u
Jana ukazují na některých místech trochu větší odstup.

Zatímco
se u Matouše zaměřuje pozornost na diskuzi o židovském výkladu, jak se má
zachovávat Sabat, a Marek se zaobírá Sabatem jako indikátorem Yahushuovy
mesiášské autority, Lukáš se zaměřuje na něco ještě jiného. Jen u Lukáše
nacházíme, že všechny zázraky uzdravení, o kterých je zaznamenáno, že je
Yahushua sám zahájil, aniž by ho o to kdo požádal, byly vykonány v Sabat.
Sabat je tak spojen s Yahushuovými skutky milosti. Tato rozdílnost
v synoptických Evangeliích odráží všeobecné rozdíly mezi těmito třemi
učedníky. Matouš je z Evangelií nejvíce židovský, Marek se zaobírá mocí a
autoritou a Lukáš se zaměřuje na milosrdenství a sociální věci. Dá se tedy
očekávat, že tyto rozdíly vnímání se odrazí taky  ohledně Sabatu.

Některá
z těchto uzdravení zahájených Yahushuou o Sabatu jsou uvedena jen u
Lukáše. Prvním takovým je: (Lukáš 13,10) V Sabat učil v jedné synagóze.
(Lukáš 13,11) Byla tam žena, která byla stižena nemocí už osmnáct let;
byla úplně sehnutá a nemohla se vůbec napřímit. (Lukáš 13,12) Když ji
Ježíš spatřil, zavolal ji a řekl: „Ženo, jsi zproštěna své nemoci“ a vložil na
ni ruce; (Lukáš 13,13) ona se ihned vzpřímila a velebila Yahuwaha. (Lukáš
13,14) Avšak představený synagógy, pobouřen tím, že Yahushua uzdravuje v
Sabat, řekl zástupu: „Je šest dní, kdy se má pracovat; v těch tedy přicházejte,
abyste byli uzdravováni, a ne v den Sabat.“ (Lukáš 13,15) Na to Pán
odpověděl: „Pokrytci! Neodvazuje každý z vás v Sabat vola nebo osla od žlabu a
nevede ho napájet? (Lukáš 13,16) A tato žena, dcera Abrahamova, kterou držel
satan spoutanou po osmnáct let, neměla být vysvobozena z těchto pout v den
Sabat?“ (Lukáš 13,17) Těmito slovy byli všichni jeho protivníci
zahanbeni, ale celý zástup se radoval nad podivuhodnými činy, které Yahushua
konal.

Zde se
Yahushua vrací k argumentu vola v jámě, který se nachází
v talmudském slově Mishna, kniha 4, Qama Bava 3:10. To se jeví jako
nejdůležitější rabínský argument, který Yahushua použil pro ospravedlnění svých
skutků uzdravování o Sabatu. Pozoruhodné je, že se angažoval v takové
diskuzi a tím potvrdil povinnost zachovávat Sabat, protože diskutoval o tom,
jak by měl být zachován. Je také význačné, že se setkává se svými kritiky na
jejich vlastní půdě s jejich vlastními metodami.

Stejný
argument je použit i v následující kapitole, kde se pojednává o dalším
uzdravení zahájeném Yahushuou, čímž je Sabat představen jako ikona
milosrdenství. (Lukáš 14,1) Jednou v den Sabat vešel Yahushua do
domu jednoho z předních farizeů, aby jedl u jeho stolu; a oni si na něj dávali
pozor. (Lukáš 14,2) Tu se před ním objevil nějaký člověk stižený
vodnatelností. (Lukáš 14,3) Yahushua se obrátil na zákoníky a farizeje a
otázal se jich: „Je dovoleno v Sabat uzdravovat, nebo ne?“ (Lukáš 14,4)
Oni však mlčeli. I dotkl se ho a uzdravil jej a propustil. (Lukáš 14,5)
Jim pak řekl: „Spadne-li někomu z vás syn nebo vůl do nádrže, nevytáhnete ho
hned i v den Sabat?“ (Lukáš 14,6) Na to mu nedovedli dát odpověď.

Otázka
Sabatu u Janova evangelia se liší od ostatních synoptik podobným způsobem, jako
se liší užívání názvu syn Yahuwaha. V synoptických evangeliích je název
syn Yahuwahův pouze ekvivalentem pro název Kristus nebo Mesiáš. U Jana je tento
koncept rozšířen pohledem na Yahushuu jako Dárce života. Obvinění z toho,
že se Yahushua vydává za boha, je u Jana spojeno s nařčením
z přestupování Sabatu. Jako odpověď je koncept Yahushui jakožto Dárce
života spojen s uzdravováním v Sabatu.

Toto
spojení je patrné už v první události u Jana. (Jan 5,9) A hned byl
ten člověk uzdraven; vzal své lože a chodil. Toho dne však byl Sabat. (Jan
5,10) Židé řekli tomu uzdravenému: „Je Sabat, a proto nesmíš nosit lože.“…
(Jan 5,16) A proto Židé začali Yahushuu pronásledovat, že takové věci
dělal v den Sabat. (Jan 5,18) To bylo příčinou, že Židé ještě více
usilovali Yahushuu zabít, protože nejen znesvěcoval Sabat, ale dokonce nazýval
Yahuwaha svým vlastním Otcem, a tak se Mu stavěl na roveň.

Tento
text uvádí dvě obvinění vedle sebe: že se rovná Bohu a že přestupuje Sabat. Je
podivné, že většina křesťanských komentátorů ve skutečnosti přijímá toto
obvinění proti Yahushuovi jako pravdivé a prezentuje Ho jako přestupníka Sabatu
a vydávajícího se za Yahuwaha, Všemohoucího, místo aby zaměřili pozornost na
službu a poselství Yahushui, který prezentuje svou úlohu Krista, který přináší
v den Sabat život a vítězství nad smrtí. Je těžké vidět v tom něco
jiného než hanobení a rouhání, stejně jako nedostatek pochopení Yahushuova
poselství vyjádřeného Janem. Je záhadou, proč se přijímají tvrzení
nepřátelských svědectví v tomto výkladu, zatímco v jiných kontextech
ne.

Podle
Janova evangelia používá Yahushua odlišný argument k ospravedlnění činů
uzdravující milosti v Sabat. (Jan 7,22) Mojžíš vám dal obřízku – ne
že by pocházela teprve od Mojžíše, je od praotců – a vy obřezáváte člověka i o
Sabatu. Přijímá-li člověk v den Sabat obřízku, aby byl dodržen Mojžíšův
zákon, proč se na mne zlobíte, že jsem o Sabatu uzdravil celého člověka?

Místo
argumentu vola v jámě, založeném na Rabínské diskuzi, odvolává se přímo
k porovnání se zákonem Tóry. To vlastně představuje argument nasměrovaný
k Saduceům, kteří popírali ústní zákon. Takto představují Evangelia
Yahushuu obhajujícího své činy o Sabatu použitím jak farizejských rabínských
argumentů, tak saducejských argumentů z Tóry.

Ale Jan
chytře předkládá jiný druh Sabatní činnosti ze strany Yahushui. (Jan 9,14)
Toho dne, kdy Yahushua udělal bláto a otevřel mu oči, byl totiž Sabat… (Jan
9,16) Někteří z farizeů říkali: „Ten člověk není od Yahuwaha, protože
nezachovává Sabat.“ Jiní naopak říkali: „Jak by mohl hříšný člověk činit taková
znamení?“ A došlo mezi nimi k roztržce.

Mnoho
evangelijních příběhů ukazuje Yahushuovy kritiky, jak se ho svým mudrlantstvím
snaží chytit do léčky. Yahushua vždy reaguje bystrou odpovědí. Jan 9 předkládá,
jak Yahushua použil Sabat k tomu, aby způsobil rozkol mezi jeho kritiky. Opět,
povrchní čtenář je v pokušení přijmout toto nepřátelské obvinění proti
Yahushuovi jako správné. Pokud tak učiní, unikne mu hlavní myšlenka konfliktu
mezi Yahushuou a jeho kritiky, a jak moudře byl schopen s nimi Yahushua
jednat.

Poslední
zmínka o Sabatu v Evangeliích je Janova poznámka při ukřižování. (Jan
19,31) Poněvadž byl den přípravy a těla nesměla zůstat přes Sabatem na
kříži – na ten Sabat totiž připadal veliký Sabat – požádali Židé Piláta, aby
odsouzeným byly zlámány kosti a aby byli sňati s kříže.

Shrnutí:
Evangelia ukazují, jak Yahushua ovlivnil záležitost Sabatu. Nikdy Sabat
nezrušil. Vstupuje do podrobné diskuze se svými kritiky na téma, jak by měl být
Sabat zachováván. Ospravedlňuje svou činnost milosrdenství v den Sabat
tím, že používá obojí, Rabínské i Saducejské metody a tím obrací obvinění na
ty, kdo ho obviňují. Ustanovuje svou mesiášskou autoritu svou Sabatní činností,
učením i uzdravováním, a nakonec potvrzuje svou mesiášskou úlohu jakožto Dárce
života skrze svou Sabatní reformu.

Sabat: Skutky a Epištoly

Na
rozdíl od Evangelií zmiňuje kniha Skutků apoštolů Sabat jen povrchně, aniž by
zacházela do jeho teologie nebo praxe. Sabat je v knize Skutků jen
předpokládaný. Abychom získali komplexní strukturu Sabatu, jak je prezentován
v knize Židům a v Evangeliích, potřebovali bychom komplexnější
diskuzi pro jeho rozbor.  Sabat je tak
propojený s centrálními myšlenkami samotného Evangelia, že bychom museli
přijít s vynálezem zcela nového systému Evangelia, abychom mohli zrušit
Sabat. A to je právě to, co dělají křesťané, neuznávající Sabat.

První
zmínka je: (Skutky 1,12) Potom se z hory, které se říká Olivová, vrátili
do Jeruzaléma; není to daleko, jen asi kolik je dovoleno ujít v Sabat.

Druhou
zmínkou je: (Skutky 13,14) Přes Perge šli dál do Pisidské Antiochie. Když nastal Sabat, vešli do
synagógy a posadili se.

Tento
text je nejasný a neměl by být používán jako argument na podporu nebo popření
zachovávání Sabatu ze strany apoštolů v jejich době. Ve verši pět se nachází
výraz “židovská synagoga”. Zdálo by se, že použití pouhého výrazu “synagoga”
naznačuje, že se nejedná o židovskou instituci, ale o místo shromaždování
následovníků Kristových. Následující verše však identifikují dané místo jako
židovské místo shromažďování a ukazují, že Pavel a jeho společník tam přišli
podílet se na Sabatním čtení zákona nebo alespoň za účelem přinést poselství
Krista k Židům na tomto místě. Tato situace nepotvrzuje ani nevyvrací
zachovávání Sabatu.

Pavel
zahrnuje odkaz na Sabat ve své řeči v této záležitosti. Zatímco obecný tón této
zmínky je pozitivní, je v souvislosti s výslovně židovskou praxí a nemůže být
vzat jako důkaz pro nebo proti zachovávání Sabatu apoštolskou komunitou. (Skutky
13,27) Ale obyvatelé Jeruzaléma a jejich vůdcové Spasitele nepoznali,
odsoudili ho, a tak naplnili slova proroků, která se čtou každý Sabat.

Avšak
později v této kapitole je zmínka o Sabatu a praxi pohanů. Tento text jasně
uvádí, že se v té době nekonala nedělní shromáždění pro věřící pohany. I oni se
shromažďovali o Sabatu. (Skutky 13,42) Když Pavel a Barnabáš vycházeli
ze synagógy, všichni je prosili, aby k nim o tom všem znovu promluvili příští
Sabat… (Skutky 13,44) Příští Sabat přišlo skoro celé město slyšet
Yahuwahovo slovo.

Domněnka,
že věřící z pohanů byli o Sabatu přítomni poslouchání čtení ze zákona, vyplývá
ze Skutků 15 jako argument, že pohanům nebylo uloženo nic více, než “ať se
zdržují od poskvrn model, a smilstva, a toho, což jest udáveného a od krve.“
Jasný význam slova „Tehdy“ (gar) na počátku verše 21 je ten, že kdyby nebyli
přítomni poslouchání čtení ze zákona, více by jim bylo předepsáno. Kromě toho
je zde slovo synagoga, které zřetelně odkazuje na židovskou instituci ohledně
„starých časů“, ale je nejasný s ohledem na dobu, o které se zde mluví.
Mohlo to být klidně místo setkávání následovníků Krista, přičemž musíme
předpokládat, že liturgie té doby zahrnovala čtení z Tóry, pravděpodobně
v řečtině nebo možná v tehdy běžném palestinském zvyku četby
v hebrejštině s překladem nebo „targum“ každého verše. (Skutky
15,21) Vždyť Mojžíš má odedávna po městech své kazatele, kteří čtou jeho
Zákon v synagógách každý Sabat.

Sabatisté
někdy používají následující verš jako důkaz toho, že Sabat byl zachováván mimo
židovské instituce. To je postaveno na falešném předpokladu, že slovo synagoga
musí vždy znamenat židovskou instituci. Tak tomu však nebylo. Zadruhé je
založeno na nesprávné domněnce, že Židé, kteří neznali Krista, měli vždy nějakou
budovu, ve které se shromažďovali o Sabatu. To také není pravda. Tento verš
může klidně odkazovat na obvyklé místo setkávání obyčejných Židů. Nepodporuje
ani nevyvrací zachovávání Sabatu mezi pohany. (Skutky 16,13) O Sabatu
jsme vyšli za bránu k řece, protože jsme se domnívali, že tam bude modlitebna;
posadili jsme se a mluvili k ženám, které se tam sešly.

Následující
verš může být také použit jen jako důkaz o Pavlově zvyku připojit se
k Židům o Sabatu, aby jim mohl kázat o Kristu. (Skutky 17,2) Pavel
jako obvykle přišel do jejich shromáždění a po tři Sabaty k nim mluvil,
vykládal Písmo… Následující verš však zahrnuje i pohany na místě shromáždění o
Sabatu. (Skutky 18,4) Každý Sabat mluvil v synagóze a snažil se získat
Židy i pohany. Většina knihy Skutky apoštolů jen přebírá Sabat v židovském
kontextu. A jen pár míst naznačuje zachovávání Sabatu ze strany pohanů.

Epištoly
zmiňují slovo Sabat jen v jednom textu. (viz Kolosským 2,16-17) Nikdo
tedy nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete během svátků, novoluní
nebo Sabatů. Kteréžto věci jsou stín budoucích, ale to, od čehož se stín dělal,
jestiť tělo Kristovo.

Tento
text se často používá jako argument pro zrušení týdenního Sabatu, což je
domněnka vycházející z předcházejícího textu o tom, že byl „přibit na
kříž“. Tento výklad opomíjí princip výkladu Písma ohledně spisů Nového Zákona
vyžadující, aby se zkoumaly hebrejské pasáže, ke kterým se daný předmět
odkazuje. Nový Zákon je ve značné míře knihou komentáře hebrejských spisů. Velmi
slabý výklad je důsledkem tohoto zanedbání vzít v úvahu tuto vitální
skutečnost. Všech pět věcí zmíněných ve verši 16 se nachází jen na jednom
místě: Leviticus 23. Tam jsou popsány oběti zvířat, oběti jídla a pití vhodné
pro týdenní Sabat, pro první den měsíce a pro každoroční svátky.

Velmi
opatrně je třeba vykládat Pavlovy epištoly. Petr, který žil ve stejné době a
znal tehdejší okolnosti, měl sám obtíže jim porozumět. Dokonce i ti
nejtalentovanější a nejznalejší z nás dnes si musí uvědomit, že je velmi
snadné dojít k falešným závěrům, co se týče Pavlových epištol. Měli bychom
si tedy dávat velký pozor, abychom nebyli dogmatičtí v našem chápání
Pavla.

Pavlovy
epištoly jsou zpravidla adresovány určité ekklesia (církvi) kvůli konkrétním
problémům, které nejsou do podrobností uvedeny, ale jen zmíněny. Všem z nás
schází nezbytná znalost pozadí konkrétní situace. Když si vezmeme jako vodítko
odkaz na Hebrejské písmo ohledně toho, o jaký problém se zde jedná, můžeme
dojít k následující prozatímní domněnce. V této ekklesia existoval
problém ohledně obětování jídla a pití ve třech kategoriích dnů, které jsou zde
zmíněny. Pavlova odpověď je, aby se tato věc ponechala svědomí každého jedince,
zdali a jak bude poskytovat takovéto oběti, protože ty jsou v každém
případě jen stínem věcí přicházejících, které se již naplnily. Toto je rozsah
tohoto učení a jít dále znamená přidávat si něco vlastního k tomuto textu.

Text
naznačuje, že obětování zvířat, které nebylo zmíněno, nebylo příčinou sporu. Ty
se obětovaly jen v chrámu v Jeruzalémě. Není pochyb o tom, že někteří
říkali totéž o obětech jídla a pití, zatímco jiní s tím nesouhlasili.
Tento text také naznačuje, že lidé této ekklesia se účastnili zachovávání všech
zmíněných svátků, včetně, ale ne výlučně, Sabatu. Pavlův komentář nenaznačuje,
zdali je takovéto zachovávání správné, nahrazené, špatné nebo nezbytné. Vůbec
zde tuto věc neřeší. Pojednává jen o záležitosti obětování jídla a pití
v tyto svaté dny. Je toho názoru, že by neměly být důvodem sporů.

Slovo
Sabat se už jinde v epištolách neobjevuje, i když se ho některé odkazy na
dny mohou týkat. Sedmý den, odkaz na Sabat, je apelován v Židům 4 jako
předmět odpočinutí, které zůstává pro Izrael v Kristu. Tato pasáž se vůbec
nezaobírá konkrétním zachováváním Sabatu, ať už pozitivně nebo negativně.

Závěr:
Skutky apoštolů a epištoly podávají velmi málo nových informací o Sabatu. Jako
takové neposkytují žádnou diskuzi zaručující nějakou změnu. Kdyby učily, že
Sabat byl zrušen a odstraněn, co by to dokazovalo? Dokazovalo by to jen, že
jsou epištoly v rozporu se Zákonem a Evangeliem. V takovém případě
bychom je museli odmítnout jako nekanonické a podvržené, jako něco, co vůbec
nepochází z božského zjevení. Avšak tak, jak jsou napsané, mohou být dobře
sladěné s Evangeliem, které podává zásadní, duchovní pochopení Zákona
ohledně Sabatu.

Sabat:
Přemýšlej o tom…

Je to
podivně nelogické. Lidé, kteří jsou proti zachovávání Sabatu, často obviňují
druhé ze zákonictví. Přesto sami tvrdí, že všechny ostatní morální principy Zákona
jsou zavazující a očekávají od ostatních, že se budou vyhýbat smilství,
vraždám, zlodějství a podobně. Nedá se rozumně vysvětlit, proč jednu morální
praxi spojují se zákonictvím a ostatní ne. Jejich postoj se zakládá na pouhých
předsudcích nebo na mylné představě, že všechno spojené se Sabatem je
ceremoniální a stínem věcí přicházejících, protože některé věci takové jsou.
Pro ně musí Sabat obsahovat obětování zvířat, obětování jídla a pití, trest
smrti, výměnu obětního chleba, anebo naopak vůbec nic. Tito lidé si vůbec
neuvědomují morální a sociální prvky Sabatu prezentované v Desateru, ani
Sabat jako nástroj božské milosti, jak je prezentován v Evangeliích. Ve
skutečnosti jsou oni zákoníky ve věci Sabatu.

Zachovávání
Sabatu neoslabuje důležitost Pavlovy řeči o Zákoně v epištole Galatským,
stejně jako ho neoslabuje, když se někdo vyhýbá smilství a zabíjení. Stejný
pohled na Zákon a víru může mít světitel Sabatu, jaký má monogamista a
nenásilník. Sabat, který je v Bibli, podporuje koncept a zkušenost spasení
skrze víru a milost.

Existují
čtyři hlavní argumenty proti zachovávání Sabatu, které zastávají mnozí
křesťané: 1) Existují přímé příkazy všech ostatních přikázání Desatera
v Novém Zákoně, ale ne pro Sabat; 2) Yahushua přestoupil Sabat a tím
ukázal, že je zrušen; 3) Sabat se skládá zcela z ceremoniálních závazků, které
jsou jen stínem věcí přicházejících a „přibitých na kříž“; 4) Text Nového
Zákona neukazuje, že by raná ekklesia zachovávala Sabat. Tyto, stejně jako
čtyři hlavní argumenty založené na Starém Zákoně, byly zde adekvátně
zodpovězeny do určitých podrobností.

Závěr:
Biblický soulad pasáží ohledně Sabatu není obtížný k pochopení, ani
v rozporu s Evangeliem. Naopak, přispívá k lepšímu porozumění a
realizaci samotného Evangelia. Důvěrně napomáhá rozpoznání božské
svrchovanosti, osvětluje Yahuwaha jakožto Stvořitele a Živitele, omezuje moc
mocných a jako jediný mezi morálními přikázáními transformuje lidskou
společnost ze společnosti zákona džungle ve společnost spravedlnosti a řádu.
Sabat je prostředkem k průniku Evangelia života a milosti na tento svět.
Jeho zanedbávání je jedním z hlavních faktorů pro omezený vliv Evangelia
Kristova v dnešním světě.